Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
41428.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 728/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného advokátem Mgr. R. B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25.9. 2002, sp. zn. 13 C 268/2002 , t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem ve věci S. b. družstva v K.- žalobce - o zaplacení částky 1 985,- Kč rozhodl Okresní soud v Kolíně tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci tuto částku spolu s poplatkem z prodlení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku odmítl okresní soud tvrzení stěžovatele, že žalobce - S. b. družstvo v K. - nemá ve věci aktivní legitimaci. Podle zjištění soudu došlo dne 13.6.1996 na shromáždění delegátů k platnému zvolení orgánů žalobce, včetně představenstva, nebylo zde však schváleno závěrečné usnesení. To bylo schváleno na dalším shromáždění dne 10.4.1997 a od tohoto dne bylo opět v platnosti. Podle názoru soudu je toto usnesení pouhou rekapitulací předchozích rozhodnutí a pro volbu orgánů žalobce nemá právní význam. Stěžovatel uzavřel 1.9.1972 se S. b. družstvem pracovníků n.p. K. dohodu o užívání družstevního bytu. Toto s. b. družstvo bylo převzato (§ 91 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. , hospodářského zákoníku) podle rozhodnutí Středočeského krajského výboru Českého svazu bytových družstev v Praze dne 17.12.1974 S. b. družstvem v K. Zápis u Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8.1.1975 tuto skutečnost potvrzuje. Podle názoru okresního soudu není tedy pochyb o tom, že žalobce je právním nástupcem bytového družstva, se kterým stěžovatel uzavřel dohodu o užívání bytu. Stěžovatel je členem tohoto družstva a na základě tohoto členství mu vznikla povinnost platit příspěvek na činnost bytového družstva. Dle předpisu nájemného a záloh na služby měl stěžovatel v roce 2000 zaplatit žalobci 5.328,- Kč, ale uhradil pouze 3.397,- Kč. Stěžovatel je tedy povinen uhradit žalobci za nájemné a služby spojené s užíváním bytu částku 1.985,- Kč. Dále okresní soud poukázal na ustanovení občanského zákoníku ohledně nájemného (§671 odst. 1 o.z.), nájemní smlouvy (685 odst. 2 o.z.) a výpočtu nájemného (§696 odst. 2 o.z.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Podle jeho přesvědčení je žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně označen a proto toto rozhodnutí nemůže být vykonatelné. Podle jeho názoru měl soud v záhlaví napadeného rozhodnutí označit jako žalobce S. b. družstvo v K., zastoupené P. K., statutárním orgánem, právně zastoupené JUDr. L. K., advokátem v Kolíně. Domnívá se proto, že žalobce v řízení vystupoval jako účastník, který však neměl k řízení způsobilost. Tento nedostatek napadeného rozsudku nepovažuje stěžovatel za formální vadu a odkazuje na výpis z obchodního rejstříku. Dále stěžovatel tvrdí, že advokát, který žalobce ve věci zastupoval, k tomu nebyl oprávněn. Plnou moc pro zastupování mu prý udělilo představenstvo, které však nebylo platně zvoleno a nebylo tak oprávněné jménem žalobce jednat.
Stěžovatel proto navrhl napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušit.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústav y ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listin y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález
, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republik y. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené Okresním soudem v Kolíně, pokud jde o otázku aktivní legitimace žalujícího S. b. družstva v K. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obecného soudu a v jeho právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal.
Je zřejmé, že se okresní soud v prvé řadě správně zabýval otázkou, zda je žalobce k podání žalobního návrhu legitimován. Podle názoru Ústavního soudu obecný soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně, logicky a přesvědčivě rozvedl, na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl, a z ústavně právního hlediska mu v tomto směru nelze nic vytknout. Se zřetelem k tomu Ústavní soud neakceptuje ani námitku stěžovatele, že nebyl při jednání obecného soudu řádně zastoupen.
K námitce stěžovatele, že je v napadeném rozhodnutí žalobce nesprávně označen, lze konstatovat, že se v tomto případě jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř. , jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat - jak lze dovodit z ústavní stížnosti - v jeho odlišném názoru na posouzení náležitostí rozsudku, konkrétně označení účastníků. Ostatně ze zákona i z obecně uznávané literatury plyne, že cit.: "Označení osob, které ve smyslu § 21 , 21a a 21b jednaly před soudem za právnickou osobu, stát, obec nebo kraj, se neuvádí." (Srovnej Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád , komentář, 5. vydání, Praha C.H.Beck, 2001, str. 570). Proto Ústavní soud ani této námitce nemůže přisvědčit.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu