Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43855.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 281/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného advokátem Mgr. R. B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26.2. 2003, č.j. 9 C 124/2003 -27, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem ve věci Stavebního bytového družstva v Kolíně - žalobce - o zaplacení částky 1.709,- Kč s příslušenstvím rozhodl Okresní soud v Kolíně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 3.270,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % z částky 1.709,- Kč za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 1.4.2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a nahradit náklady řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud uvádí, že stěžovatel byl v roce 2001 nájemcem družstevního bytu, jehož vlastníkem a pronajimatelem je žalobce - S. b. d. v K. Skutečné náklady za služby spojené s užíváním bytu stěžovatelem představovaly v roce 2001 částku 2.578,- Kč; stěžovatel uhradil pouze částku 869,- Kč a vyúčtovaný rozdíl ve výši 1.709,- Kč neuhradil. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit tuto částku podle § 696 odst. 2 občanského zákoníku a zaplatit zákonný poplatek z prodlení. Dále okresní soud konstatuje, že považuje předmětné vyúčtování za řádné, stejně tak za řádné považuje i právní zastoupení navrhovatele. Proto označil námitky stěžovatele za účelové. Plnou moc podepsali členové představenstva, u nichž žalobce prokázal, že byli řádně zvoleni, byť dosud nejsou na základě této volby zapsáni v obchodním rejstříku, třebaže návrh na zápis byl podán.
Stěžovatel (bez další ústavněprávní argumentace) v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že k porušení jeho práv došlo tím, že v řízení před obecným soudem vystupoval účastník - žalobce - jež neměl k řízení způsobilost. Podle jeho přesvědčení je žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně označen a proto toto rozhodnutí nemůže být vykonatelné. Podle jeho názoru měl soud v záhlaví napadeného rozhodnutí žalobce označit jako S. b. d. v K., zastoupené P. K. statutárním orgánem, právně zastoupené JUDr. L. K., advokátem v Kolíně. Tento nedostatek napadeného rozsudku nepovažuje stěžovatel za formální vadu a odkazuje na výpis z obchodního rejstříku. Dále tvrdí, že advokát, který žalobce ve věci zastupoval, k tomu nebyl oprávněn. Plnou pro zastupování mu prý udělilo představenstvo, které však nebylo platně zvoleno a nebylo tak oprávněné jménem žalobce jednat.
Proto navrhl napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušit.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústav y ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listin y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález
, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republik y. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené Okresním soudem v Kolíně ohledně otázky aktivní legitimace žalujícího bytového družstva. V tomto směru Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obecného soudu a v jeho právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu protokolu o jednání dne 26. 2. 2003 na č.l. 25 je zřejmé, že se okresní soud s ohledem na námitky stěžovatele při jednání dne 19. 2. 2003 (č.l. 22 p.v.) zabýval otázkou, zda je žalobce k podání žalobního návrhu oprávněn, tedy, zda má aktivní legitimaci. Podle názoru Ústavního soudu z obsahu spisu vyplývá, že obecný soud důkazní návrhy stěžovatele reflektoval a v odůvodnění napadeného rozsudku i logicky a přesvědčivě - byť stručně - rozvedl, na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl. Z ústavně právního hlediska mu v tomto směru nelze nic vytknout.
S ohledem na to, co bylo právě konstatováno Ústavní soud námitku stěžovatele ohledně neplatného zplnomocnění právního zástupce žalobce neakceptoval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítá.
K námitce stěžovatele, že je v napadeném rozhodnutí žalobce nesprávně označen, lze konstatovat, že se v tomto případě jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř. , jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se dle mínění Ústavního soudu mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení náležitostí rozsudku, konkrétně označení účastníků. Platí, že cit.: "Označení osob, které ve smyslu § 21 , 21a a 21b jednaly před soudem za právnickou osobu, stát, obec nebo kraj, se neuvádí." (Srovnej Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád , komentář, 5. vydání, Praha C.H.Beck, 2001, str. 570). Jinými slovy řečeno, v podstatě jde o aplikaci a interpretaci jednoduchého práva a Ústavní soud namítanou protiústavnost nezjistil.
Proto Ústavní soud i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Lze jen dodat, že ke stejnému závěru - s ohledem na shodné námitky stěžovatele - dospěl Ústavní soud i v dalších ústavních stížnostech stěžovatele
sp. zn. I. ÚS 728/02
a
sp. zn. II. ÚS 782/02
.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces ani jiná ústavně zaručená práva stěžovatele v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21.dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu