Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 736/2000

Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2000 č. j. -27 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. května 2000 č. j. -19, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Těmto vytkl, že při rozhodování o jeho návrhu na nařízení předběžného opatření nepostupovaly ve shodě s d, když údajně vyslovily rovněž nepřípustně závěry s dopadem ve věci samé. Kromě blíže rozvedených meritorních výhrad upínajících se k vlastnímu žalobnímu návrhu na zahájení řízení, stěžovatel ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdil, že rozhodovací důvody obecných soudů jsou nesprávné, a proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplynulo, že usnesením ze dne 26. května 2000 č. j. -19 (tehdejší) Krajský obchodní soud v Praze zamítl ve věci o zrušení smíru a nařízení předběžného opatření návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo 2) žalovanému F. E. L. zakázáno nakládat s 251 497 ks akcií společnosti K. a. s., I. CZ 0009048955, zejména je zcizit či zatížit, a Středisku cenných papírů zakázáno převést či zatížit uvedený počet akcií, které jsou evidovány v majetku žalovaného. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak z toho důvodu, že stěžovatel coby akcionář žalovaného 1) Investičního fondu M. a. s., pokud se domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. září 1998 č. j. -114, jímž byl schválen smír mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) ve sporu o vydání ve výroku označených akcií, nebyl účastníkem uvedeného právního úkonu a neosvědčil existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho neplatnosti. Krajský soud poukázal v této souvislosti na to, že směšuje své postavení akcionáře s akciovou společností a zrušení předmětného soudního smíru se domáhá, neboť se jím cítí být jako akcionář v konečném důsledku poškozen. V dané věci tedy nedošlo dle názoru soudu k naplnění podmínek ve smyslu , a proto byl návrh stěžovatele zamítnut.

Shodným, tj. zamítavým výrokem následně rozhodl k podanému odvolání stěžovatele i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2000 č. j. -27, když zdůraznil, že nařídit předběžné opatření, a tak mimořádně zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení, lze jen tehdy, jsou-li jeho nezbytné předpoklady tím, kdo o jeho nařízení žádá, spolehlivě osvědčeny. Musí být rovněž osvědčeno, že tento účastník může být s rozumnou pravděpodobností v budoucím nebo již běžícím řízení úspěšný. Jestliže stěžovatel učinil dle návrh na zrušení schváleného soudního smíru, jsou k podání návrhu legitimováni toliko účastníci smírčí dohody. Jiné osoby, byť by i na vydání takového rozhodnutí měly zájem, k podání tohoto návrhu legitimovány nejsou. Splnění uvedené podmínky, že lze rozumně očekávat rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, odvolací soud neshledal.

Na těchto důvodech svého usnesení setrval Vrchní soud v Praze i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když na okraj věci rovněž podotkl, že ratio účastenství ve sporu vyvolaném na základě spočívá v tom, že pokud by mohlo být zrušeno usnesení o schválení smíru z podnětu třetí osoby, popírala by se zásada, že účastníci jsou pány sporu, protože bez jakékoliv jejich ingerence by se věc vrátila do stádia, kdy v jejich věci nebylo pravomocně meritorně rozhodnuto. Tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele vrchní soud odmítl.

Uvedené rozhodnutí účastníka řízení napadl stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovoláním. Ústavní soud, vědom si pořadu práva a respektujíce zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ten usnesením ze dne 16. dubna 2003 č. j. -113 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Poté Ústavní soud přezkoumal předmětnou věc z pohledu ústavně zaručených kautel (y ČR) a dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti napadenému usnesení zjevně neopodstatněně.

Nejprve předesílá, že v případě rozhodnutí o předběžném opatření, kdy se jedná toliko o hodnocení osvědčení existence podmínek zatímní úpravy poměrů účastníků, jímž nikterak není prejudikován výsledek řízení ve věci samé, není namístě ze strany Ústavního soudu jakékoliv posuzování námitek stěžovatele upínajících se k samotnému meritornímu hmotněprávnímu základu předmětného sporu, ve kterém především je dán prostor k jejich uplatnění.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o nařízení předběžného opatření z pohledu ústavního rámce kladeny, zformuloval Ústavní soud ve své judikatuře do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (y), být vydána příslušným orgánem (y) a nemohou být projevem svévole (y ČR a , 3y) (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 158 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 171 a násl.). Ústavní stížností napadená usnesení z pohledu těchto postulátů obstojí. Na jejich ústavně souladná odůvodnění potom lze, zejména ohledně shora popsaných momentů ve vztahu k vymezení účastníků řízení dle a závěrů z této úvahy plynoucích, co do náležitých rozhodovacích důvodů, odkázat.

Porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2003