Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 59/03

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. O. P., zastoupeného JUDr. V. J. advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. -144, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2002, čj. -126,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená usnesení obecných soudů, kterými mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, s tvrzením o porušení d (dále jen " "). Stěžovatel stručně rekapituluje výsledek soudního řízení, poukazuje na to, že podal žalobu důvodně, neboť posuzováno z procesního hlediska mu bylo ve vztahu k výsledku chování žalovaného v celém rozsahu vyhověno. Obecné soudy tak postupovaly dle jeho názoru chybně, a stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému, Družstvu společný domov, uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem jako členem družstva a nájemcem bytu smlouvu o převodu družstevního bytu podle zákona o vlastnictví k bytům č. Stěžovatel a žalovaný takovou smlouvu uzavřeli v průběhu sporu dne 4. 2. 2002, a proto stěžovatel vzal svoji žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil řízení usnesením ze dne 27. 3. 2002, čj. -107, když žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení. Obvodní soud posoudil stěžovatelův nárok na náhradu nákladů řízení podle ustanovení a a ústavní stížností napadeným usnesením opětovně nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, když za důvody hodné zvláštního zřetele považoval to, že žalovaný se uzavření smlouvy o převodu bytu nebránil, měl však výhrady k obsahu smlouvy navržené stěžovatelem. Obvodní soud dále zohlednil i to, že stěžovatel až v průběhu sporu na výzvu soudu předložil po dalších 11 měsících důkazy, o které opíral svá tvrzení, přičemž tyto důkazy žalovaný před zahájením sporu od stěžovatele neobdržel a nemohl je proto ani zohlednit při posuzování uplatňovaných nároků stěžovatele před podáním žaloby. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze neshledal důvodným a napadené usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho usnesení vyplynulo, že městský soud potvrdil závěry obvodního soudu co do důvodnosti nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení podle ustanovení věta druhá , byť v jiné výši, než jak zjistil soud prvého stupně. Nicméně i městský soud dospěl k závěru, že nárok je třeba stěžovateli odepřít s odkazem na ustanovení pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, které mj. spočívají v tom, že smlouva, kterou před zahájením řízení žalovaný vypracoval, se liší velikostmi převáděných podílů na společných prostorách domů, na nebytových prostorách a na pozemcích k domu náležejících, od té, která byla nakonec účastníky sporu podepsána. Podepsaná smlouva se také opírala o jiné, nové, prohlášení žalovaného jako vlastníka a teprve toto prohlášení obsahovalo všechny předpoklady pro stanovení obsahových náležitostí smlouvy o převodu bytu ze dne 4. 2. 2002. Podle Městského soudu v Praze tvořily tyto okolnosti, spolu s okolnostmi konstatovanými soudem prvého stupně, důvody zvláštního zřetele hodné, pro které bylo na místě výjimečně nepřiznat stěžovateli náklady řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

IV.ÚS 303/02

). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se opakovaně dovolává aplikace ustanovení věty druhé V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, co by posunulo věc do ústavně právní roviny; relevantní ústavně právní argumentace ve stížnosti chybí. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na soudní ochranu, neboť postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je , a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud neměl důvod k závěru, že soudní proces byl veden způsobem, který upřel stěžovateli právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu či nezajistil spravedlivý výsledek. Stran užití se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo zčásti z důvodů hodných zvláštního zřetele musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Po posouzení věci pod tímto aspektem, jakož i pod aspekty ústavnosti, jak byly shora vyloženy, Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínky užití ustanovení a jejich bližší vymezení je výlučnou věcí obecných soudů, které s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodují. Ústavní přezkum těchto rozhodnutí, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně, např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. nález

sp. zn.

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 78, nález

sp. zn.

, sv. 22 č. 75), což se však v projednávané věci nestalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu