Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 990/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 2. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. M. a M. M., zastoupených JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 10. 12. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 36 odst. 1 a 37 odst. 3 d, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu a domáhají se jeho zrušení v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, domáhali se stěžovatelé svou žalobou podanou dne 14. 2. 1994 po žalovaných zaplacení částky 182.180,- Kč s příslušenstvím, později snížené, a to za investice vložené jimi do nemovitosti žalovaných, kterou užívali na základě nájemní smlouvy. Soud I. stupně - Okresní soud v Domažlicích nejprve rozsudkem ze dne 27. 5. 1998 žalobě vyhověl a přiznal tehdy podle stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek však byl k odvolání žalovaných odvolacím soudem změněn tak, že žalobě bylo vyhověno jen do částky 15.690,85 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Žalovaní, kteří zčásti ještě před podáním žaloby a zčásti po jejím podání částečně stěžovatelům na dluh vzniklý vynaložením investic do jejich nemovitosti plnili, zaplatili i tuto částku 15.690,85 Kč. Nejvyšší soud pak k dovolání stěžovatelů rozsudek odvolacího soudu svým rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, kterýžto soud následně svým usnesením ze dne 9. 3. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem řízení zůstala částka 106.489,15 Kč s příslušenstvím. Soud I. stupně pak po doplnění dokazování svým rozsudkem ze dne 23. 6. 2006 sp. zn. žalobu stěžovatelů zcela zamítl, stanovil jim povinnost zaplatit žalovaným, kteří podali vzájemný návrh, částku 16.780,- Kč a dále povinnost nahradit žalovaným na nákladech řízení částku 39.753,- Kč a na účet státu nahradit znalečné ve výši 32.334,80 Kč. K odvolání stěžovatelů byl pak tento rozsudek soudu I. stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím shora označeným odvolacím soudem změněn tak, že žalobě stěžovatelů bylo vyhověno, nebylo jim však za užití ustanovení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 16.780,- Kč byl zamítnut a žalovaným byla stanovena povinnost nahradit státu náklady v částkách 32.334,80 Kč a 3.094,- Kč.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud při svém rozhodování učinil závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy mezi účastníky uzavřené, řešil pak otázku výše vyčíslení bezdůvodného obohacení žalovaných investicemi stěžovatelů do jejich domu vloženými, přitom na rozdíl od soudu I. stupně - v souladu s judikaturou - dospěl k závěru, že bezdůvodným obohacením není cena investic vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení. Proto také sám řízení doplnil dodatkem znaleckého posudku a po zhodnocení provedených důkazů, které rozvedl (po zohlednění toho, že žalovaní za bezdůvodné obohacení stěžovatelům postupně vrátili částky 40.000,- Kč, 60.000,- Kč, 15.690,- Kč a 3.604,- Kč) uzavřel, že žaloba na zaplacení částky 106.489,15 Kč je důvodná. Zdůvodnil také nevyhovění návrhu žalovaných na zaplacení částky 16.780,34 Kč, představující naopak bezdůvodné obohacení stěžovatelů, vzniklé neplacením nájemného za užívání předmětné nemovitosti za 8 měsíců, které uplatnili k započtení, a to v podstatě tím, že v době, kdy se vzájemné pohledávky účastníků setkaly (tj. ke dni 30. 3. 1999) byla pohledávka žalovaných již promlčena a s ohledem na to, že stěžovatelé námitku promlčení skutečně vznesli, nemohlo s ohledem na ustanovení dojít v rozsahu promlčeného nároku žalovaných ke snížení stěžovatelům přisouzeného plnění.

V podstatě z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a s ohledem na tuto změnu rozhodl i o nákladech řízení soudu I. stupně ( ), jakož i o nákladech řízení odvolacího, a při tomto rozhodování použil ustanovení Jak je patrno z podrobně rozvedeného odůvodnění tohoto výroku rozhodnutí, bral v úvahu - stručně shrnuto - že obě sporné strany přispěly k vyvolání soudního řízení a neplnily smluvené povinnosti, přitom však podle něj nebylo možno dospět k závěru, že žalovaní nebyli ochotni se vyrovnat s požadavkem na zaplacení investic vložených do jejich nemovitosti. Problémem totiž zůstávalo zjištění odůvodněné výše požadované úhrady za investice, přitom před podáním žaloby nepředložili stěžovatelé takové podklady, z nichž by zřetelně vyplývala odůvodněnost jejich finančního požadavku, chybně vycházeli z nároku na zaplacení ceny provedených investic a i po ujasnění charakteru řízení a postupu při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení žalovaných žádali vyčíslení jejich nároku způsobem neodpovídajícím. Soud poukázal také na proměnlivost postojů stěžovatelů z hlediska stanovení charakteru řízení, způsobu vyčíslení nároku, nejednoznačnost podkladů, z nichž se odvíjely úvahy o výši projednávaného obohacení. Proto nelze podle odvolacího soudu žalovaným vytknout, že se bránili žalobě, když výsledek sporu byl závislý na závěrech znaleckého posouzení. Zároveň také v této souvislosti zdůraznil, že žalovaní se toliko přizpůsobovali rozhodnutí soudů. Těmito a dalšími jím popsanými okolnostmi odůvodnil závěr, aby si účastnící nesli náklady spojené s tímto řízením každý ze svého.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení tohoto rozsudku směřuje ústavní stížnost. V jejich důvodech po rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelé namítají, že soud po celou dobu sporu v předcházejících rozhodnutích rozhodoval o nákladech řízení vždy podle zásady úspěchu ve sporu ( ) a přiznával úspěšné straně sporu vždy právo na jejich náhradu. Tak tomu bylo jak v rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. 5. 1998, tak v jeho dalším rozsudku ze dne 23. 6. 2006 a dokonce i v rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 3. 1999. Přesto jmenovaný soud v napadeném rozsudku podle nich překvapivě aplikoval ustanovení a stěžovatelé tak ani nemohli, s ohledem na předchozí rozhodování, tento postup nikterak předvídat a mohou proti němu brojit až ústavní stížností. Jsou toho názoru, že důvody pro aplikaci ustanovení nemohou obstát již z toho důvodu, že okolnosti, které soud udával, jsou obecné, vycházející z povahy sporu, právní povahy jejich nároku či okolností před podáním žaloby, navíc zmiňované okolnosti existují na obou stranách, ale především, existovaly již v době, kdy o nákladech řízení rozhodoval odvolací soud poprvé (30. 3. 1999), kdy se výjimečnou aplikací uvedeného ustanovení ani nezabýval a rozhodl tehdy podle úspěchu ve věci v neprospěch stěžovatelů. Od té doby se podle stěžovatelů nic nezměnilo a stejné důvody nyní soud hodnotí opačně. Tento postup považují za protiústavní a dovolávají se nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Kromě toho v ústavní stížnosti poukazují na délku trvání řízení a dávají najevo nesouhlas s argumentací soudu v odůvodnění použitou ve prospěch využití moderačního práva, s níž dále polemizují a soudu také vytýkají, že ani nevyužil možnost nepřiznat jen část nákladů řízení.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve své judikatuře, týkající se nákladů řízení, dává Ústavní soud najevo, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení a že porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu d je jen takový postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací příslušných ustanovení, popřípadě jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Tak tomu však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci není.

Stěžovatelé ve svých úvahách přehlížejí význam faktu, o němž se sami ve stížnosti zmiňují, totiž faktu, že při prvém rozhodování odvolacího soudu v této věci byli, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení, v odlišné procesní situaci, než při jeho rozhodování konečném, neboť oni byli tehdy tou stranou řízení, jíž byla s ohledem na tehdejší neúspěch ve věci stanovena povinnost podle náklady řízení protistraně nahradit. Použití moderačního práva tak přicházelo v úvahu jen v poměru k tehdy úspěšným žalovaným. A právě v této souvislosti, s odkazem na soudem uváděné důvody, třeba uvést, že sice některé z uváděných okolností svědčících podle soudu ve prospěch moderačního práva (tj. že obě sporné strany přispěly k vyvolání daného soudního řízení a že žádný z účastníků neplnil smluvené povinnosti) zde nepochybně byly v době jeho předchozího rozhodování - a až potud je skutkově situace v této věci srovnatelná se situací v nálezu Ústavního soudu, na nějž stěžovatelé poukazují - na rozdíl od uvedené věci však ve věci nyní posuzované odvolací soud ve svém zdůvodnění uváděl i okolnosti další. Ty spočívají na straně stěžovatelů resp. svědčí v jejich neprospěch, totiž nedostatečné podklady, z nichž měla vyplývat odůvodněnost jejich finančních požadavků, proměnlivost jejich postojů z hlediska stanovení charakteru řízení, způsobu vyčíslení jejich nároku, nejednoznačnost podkladů, a poukazoval i na to, co v jeho předcházejícím rozhodování nebylo možno v plné míře použít, totiž že výsledek řízení byl závislý na závěrech znaleckého posuzování, které sám doplňoval, a v této souvislosti položil důraz na to, že žalovaní se toliko přizpůsobovali rozhodování soudů. Zohlednění těchto okolností při předchozím rozhodování odvolacího soudu logicky možné nebylo, neboť tehdy úspěch ve věci svědčil ve prospěch žalovaných. Stěžovatelům tak nelze přisvědčit, že by s ohledem na předchozí rozhodování nemohli postup odvolacího soudu předvídat, a to tím spíše, že žalovaní ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelů v odvolacím řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí, pro případ svého neúspěchu ve věci, použití ustanovení navrhli a stěžovatelé tak museli předpokládat, že soud použití uvedeného ustanovení bude muset zvažovat a mohli také na uvedený návrh žalovaných v průběhu odvolacího řízení reagovat. Pokud pak jde o námitky, týkající se samotného zhodnocení podmínek pro aplikaci uvedeného ustanovení, možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

), podle níž posouzení podmínek aplikace v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení , upravujících rozhodování o nákladech řízení, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným s tím, že ústavní přezkum těchto rozhodnutí, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně, např. v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, k čemuž však podle Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjištěn nebyl, a proto byla jejich stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu