Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 620/01

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D., zastoupené jednatelem Ing. M.K., právně zastoupené JUDr. O.B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. října 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. . Rozsudkem soudu prvého stupně bylo rozhodnuto o vyloučení věcí vedlejší účastnice B.S. z výkonu rozhodnutí. V tomto řízení stěžovatelka vystupovala jako jedna z řady oprávněných vůči bývalému manželovi vedlejší účastnice. Stěžovatelka napadla odvoláním tu část výroku rozsudku soudu prvého stupně, kterým jí byla, společně s ostatními oprávněnými, stanovena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud prvého stupně a rovněž tak i soud odvolací, nepostupovaly v souladu s ustanovením , když náklady řízení neměly být přiznány žádné ze stran sporu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že navrhla výkon rozhodnutí pouze na majetek povinného a nikoliv vedlejší účastnice, která nebyla dlužnicí stěžovatelky. K soupisu majetku vedlejší účastnice došlo bez přičinění stěžovatelky, a je tedy v rozporu se smyslem práva požadovat po ní úhradu nákladů řízení, které vznikly vedlejší účastnici.

Odvolací soud v napadeném usnesení přičetl stěžovatelce k tíži zejména neúčast na soupisu majetku, kdy mohla navrhnout vyloučení věcí vedlejší účastnice. Stěžovatelka namítá, že o provedení soupisu byla informována teprve zpětně, když ani nevěděla, zda nárok na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí uplatněný vedlejší účastnicí je oprávněný. Je proto přesvědčena, že popsaným jednáním odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v d (dále jen " "), neboť pouze využívala svého práva na vymožení peněžité pohledávky. Dále tvrdí, že byla rovněž porušena zásada stanovená v y, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě. Ten prostřednictvím předsedy senátu 9 Co uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti nenamítá porušení práva na spravedlivý proces dle y, ale (pouhou) vadnou aplikaci ustanovení , ačkoliv tato námitka sama nemá ústavněprávní význam. I za situace, kdyby uvedené ustanovení aplikoval účastník vadně, ústavní stížnost by přicházela v úvahu jen pokud by šlo ze strany soudu o akt čisté libovůle či nahodilosti. Nic takového ovšem v dané věci nenastalo a ani nebylo stěžovatelkou tvrzeno. Tato problematika tedy nemůže být učiněna předmětem ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla mimo jednání odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2001,

sp. zn.

.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak Ústavní soud shledal z napadeného usnesení i z rozsudku soudu prvého stupně, byla stěžovatelce a ostatním oprávněným ve věci stanovena povinnost uhradit náklady, které vedlejší účastnici vznikly v souvislosti s návrhem na vyloučení jejího majetku ze soupisu věcí k výkonu rozhodnutí. Tato povinnost pěti věřitelům, včetně stěžovatelky, stanovovala společně a nerozdílně uhradit částku 4.300,- Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení má ve vztahu k řízení samotnému akcesorický vztah. Jako takové jej proto nelze napadnout dovoláním. Ústavní soud vychází z předpokladu, že není-li přípustné dovolání přímo ze zákona, tím spíše by takové rozhodnutí nemělo být předmětem ústavní stížností.

Kromě toho přezkoumávat, zda v konkrétní věci mělo či nemělo být aplikováno ustanovení , tedy de fakto diskreční oprávnění obecného soudu, nepochybně Ústavnímu soudu nepřísluší, snad s výjimkou ničím nepodložených a tedy libovolných či dokonce svévolných postupů (jak ostatně ve svém vyjádření uvedl i krajský soud). Jinak je pouze věcí obecného soudu, aby v konkrétním případě uvážil, zda uvedené ustanovení , které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je výhradně záležitostí obecných soudů.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu