Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)45981.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 92/03
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. června 2003
sp. zn. IV. ÚS 92/03
ve věci ústavní stížnosti B. M. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2253/2002 , jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 2. 2002 sp. zn. 19 Co 53/2001 , kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 5. 12. 2000 sp. zn. 8 C 179/99 -71 ohledně určení neplatnosti závěti.
VýrokUsnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002 č. j. 30 Cdo 2253/2002 -116 se zrušuje.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") . Dovolací soud totiž při posuzování otázky včasnosti podaného dovolání vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové postrádal výrok s poučením o možnosti podat proti předmětnému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání, kterážto povinnost je ostatně nyní zakotvena, a to výslovně, v ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř. "), ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.
Účastník řízení Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze 7. 5. 2003 uvedl, že pro stručnost odkazuje na důvody ústavní stížností napadeného usnesení, z nichž by také mělo vyplynout, že nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Vedlejší účastník M. M. se tohoto postavení dopisem z 3. 5. 2003 vzdala.
Z obsahu spisu sp. zn. 8 C 179/99 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 2. 2002 č. j. 19 Co 53/2001 -89 změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 č. j. 8 C 179/99 -71 tak, že žalobu s návrhem na určení neplatnosti závěti zůstavitelky Z. S. V poučení uvedl krajský soud, že proti jeho rozhodnutí není přípustné odvolání. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, že dovolání proti napadenému rozsudku bylo třeba vzhledem k citovaným předpisům projednat podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2000. Posuzováno z tohoto pohledu, stěžovatelce uplynula jednoměsíční lhůta k podání dovolání podle ustanovení § 240c a § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř. dnem 25. 4. 2000, což znamená, že dovolání podané dne 9. 5. 2002 je opožděné.
Již ve svém nálezu ze dne 31. 5. 1994
sp. zn. III. ÚS 65/93
publikovaném pod č. 27 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1, roč. 1993, 1994 - I. díl, Ústavní soud uvedl, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 občanského soudního řádu ), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 občanského soudního řádu ); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu , v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části hlavy třetí občanského soudního řádu , to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Připuštění dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 občanského soudního řádu , totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání) výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti, tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. I kdyby nebylo povinnosti soudu vyplývající z již citovaného ustanovení § 5 občanského soudního řádu , vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listin y, která je součástí ústavního pořádku České republiky [čl. 112 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. , Ústava České republik Ústava České republiky, (dále jen "Ústava ")]; pod tam zmíněný "stanovený postup" (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.
Stejné stanovisko vyjádřené v již konstatovaném nálezu zastává Ústavní soud i v projednávané věci, která je skutkově obdobná. Protože totiž, jak konstatuje v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, bylo třeba věc posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2000, vztahovalo se na danou věc ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. zakládající, a to bez dalšího, přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu. Jde tedy o případ zcela odlišný od těch, kdy přípustnost dovolání je vázána stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. Záleželo-li tedy podání dovolání výlučně na rozhodnutí stěžovatelky, bylo povinností krajského soudu o této "přípustnosti dovolání bez dalšího" ji poučit, neboť tím, že tak neučinil, porušil již krajský soud základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listin y, stejně jako nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústav y. Skutečnost, že tato poučovací povinnost byla výslovně zakotvena teprve v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , ve znění příslušné novely, a s jejím nedodržením bylo spojeno prodloužení běhu dovolací lhůty, je z pohledu již konstatovaných závěrů irelevantní, neboť novelou občanského soudního řádu bylo tímto zařazeno ustanovení, jehož dřívější znění ustanovení § 240 o. s. ř. o. s. ř. nemohlo v ústavněprávní rovině již nadále obstát.
Protože Nejvyšší soud závěry předchozího nálezu Ústavního soudu, jimž byl navíc ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústav y vázán, nerespektoval a je nezohlednil, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listin y podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušit.