Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 795/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z.S., zastoupené advokátem Mgr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 30. 9. 2004, čj. - 583, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 27. 11. 2003, čj. - 479, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 17. 2. 2000, čj. - 27, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhla zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " ") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro rozpor s a d (dále jen " ")

V ústavní stížnosti uvedla, že v řízení, ve kterém byl prohlášen konkurs na její majetek, obecné soudy jednaly se "Z.S." a jí také doručovaly, ačkoli jméno stěžovatelky je "Z.". Ve věci by proto měla být vydána opravná usnesení. Dále namítla, že pokud v řízení o dovolání proti prvnímu usnesení vrchního soudu (ze dne 6. 4. 2001, čj. 2 Ko 71/200 - 51) byla zastoupena advokátem, mělo být i usnesení vrchního soudu ze dne 27. 11. 2003, čj. - 479, doručeno tomuto advokátovi (JUDr. L.S.). Pokud se tak nestalo, měla být řádně poučena o lhůtě k podání dovolání. K tomu ale nedošlo, takže byl porušen y. Neobsahovalo-li usnesení odvolacího soudu poučení o dovolání, mohlo být dovolání, podle názoru stěžovatelky, podáno ve čtyřměsíční lhůtě podle .

V souladu s ustanovením , 4 bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu ČR, vrchního soudu, krajského soudu a vedlejšího účastníka - Č. Všechna vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí.

Nejvyšší soud ČR k námitce stěžovatelky, podle níž mělo být usnesení odvolacího soudu doručeno též jejímu advokátovi, uvedl, že JUDr. L.S., v době doručování usnesení odvolacího soudu, již stěžovatelku nezastupoval. O tom svědčí mj. to, že v dovolacím řízení (ve věci sp. zn. ) začal tento advokát stěžovatelku zastupovat až poté, co sama podala opožděné dovolání. K námitce stěžovatelky, že ustanovení je nutno aplikovat i ve věcech, které podle mají být projednány podle dosavadních předpisů, uvedl, že jeho rozhodnutí, ve kterém posuzoval včasnost dovolání, je shodné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu. K otázce poučovací povinnosti odvolacích soudů o dovolání odkázal Nejvyšší soud ČR především na své usnesení ze 17. 12. 2002, sp. zn. , a nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

K námitce stěžovatelky, týkající se jejího jména a vydání případných opravných usnesení, uvedl, že se nejedná o skutečnost, ke které by měl Ústavní soud přihlédnout při úvaze o opodstatněnosti stížnosti. Přesto odkázal na své usnesení ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. , podle něhož lhůta k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí se účastníku řízení nově otevírá pouze tehdy, je-li důsledkem takové opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností. Jestliže tedy skutečně existuje v rozhodnutí soudů taková chyba, může se stěžovatelka domáhat nápravy pořadem práva před obecnými soudy. Obsah procesního spisu nezakládá podle Nejvyššího soudu ČR rozpor mezi tím, jak soudy označovaly stěžovatelku a jak ona označovala sama sebe v různých podáních. Odkázal např. na poslední dovolání ze dne 16. 4. 2004, kde se stěžovatelka označila jako "Z.S.". Jednoznačný postoj nezaujala stěžovatelka ani v ústavní stížnosti, na titulní straně uvádí "Z.", v adrese pro doručování "Z.".

odkázal na obsah všech tří napadených usnesení. O odvolání stěžovatelky bylo rozhodováno podle ve znění do 1. 1. 2001, od toho se odvíjelo poučení o opravných prostředcích. Soud uvádí, že stěžovatelka sama např. ve svém odvolání ze dne 9. 3. 2000 proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 2. 2000 uváděla jméno "Z.", a nikoli "Z.".

Krajský soud ve vyjádření k námitce stěžovatelky, že její správné jméno je Z., uvedl, že v dosavadním průběhu konkursního řízení stěžovatelka vystupovala a činila veškeré úkony pod jménem Z.S. a na nesprávnost ve svém jménu nikdy nepoukazovala. Za neodůvodněnou považuje také její námitku, podle které usnesení vrchního soudu ze dne 27. 11. 2003, čj. - 470, mělo být doručeno JUDr. L.S. Tomu byla udělena plná moc pouze k jejímu zastupování v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR vedeném pod sp. zn. . Podle názoru krajského soudu by měla být ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná, protože dovolání ve věci nebylo přípustné a ústavní stížnost měla být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení vrchního soudu ze dne 27. 11. 2003.

Vedlejší účastník, k námitce vztahující se k nesprávně uváděnému jménu stěžovatelky s odkazem na výpis dat z registru ekonomických subjektů, živnostenský list, koncesní u a účetnictví stěžovatelky, sdělil, že stěžovatelka alternativně používá označení "Z.", "Z." či "Z.". Nejednotně se označuje i v ústavní stížnosti. Bez ohledu na uvedené byla stěžovatelka vždy jednoznačně identifikována (společně s uvedením data narození a bydliště). Soudy logicky a správně aplikovaly na případ platný do 31. 12. 2000. Z toho, že do bylo doplněno ustanovení , nelze dovozovat, že novou úpravu je nutno použít i na řízení probíhající podle dřívějších právních předpisů.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že usnesením krajského soudu ze dne 17. 2. 2000, čj. - 27, byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatelky. usnesením ze dne 6. 4. 2000, čj. - 51, odmítl jako opožděné odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu. K dovolání stěžovatelky toto usnesení zrušil Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 6. 2003, čj. -171, a věc vrátil k dalšímu řízení. usnesením ze dne 27. 11. 2003, čj. - 479, potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 17. 2. 2000 o prohlášení konkursu. Dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 27. 11. 2003 odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 9. 2004, čj. -583.

Jak již Ústavní soud výše uvedl, návrh stěžovatelky splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem, a to včetně dodržení šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu .

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281).

Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Námitky stěžovatelky, v nichž formuluje, v čem spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv, lze shrnout do tří bodů. Prvním je, že obecné soudy ji nesprávně označily, když místo jejího jména "Z." uvedeného v občanském průkaze, uvedly jméno "Z.". Dále namítla, že usnesení vrchního soudu nebylo doručeno jejímu právnímu zástupci a její poslední námitkou je, že jí nebylo soudem dáno řádné poučení o dovolání. Tím jí údajně byla znemožněna kvalifikovaná právní obrana.

Námitka stěžovatelky, týkající se jejího jména, je zcela nepřípadná. Stěžovatelka v různých situacích a při různých právních úkonech (viz její vlastní podání v rámci řízení před obecnými soudy, živnostenský list, údaje v registru ekonomických subjektů, a další) požívá drobně pozměněné varianty svého jména - "Z." a sama je jednotně neuvádí dokonce ani v rámci jednoho podání - ústavní stížnosti. Navíc je zřejmé, že tato drobná variace jejího jména nemůže, v řízení před obecnými soudy, při existenci dalších identifikačních údajů (pobyt, datum narození), způsobit její záměnu s jinou fyzickou osobou a ve výsledku způsobit případný zásah do jejích ústavně zaručených základních (především procesních) práv.

I druhou z námitek stěžovatelky považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou. Advokátovi JUDr. L.S. byla udělena plná moc pouze k zastupování stěžovatelky v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR, vedeném pod sp. zn. , což ostatně uvádí i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti na str. 2, v odstavci čtvrtém. Protože uvedený advokát stěžovatelku zastupoval pouze v této dílčí části občanského soudního řízení, a nikoli v řízení celém, usnesení vrchního soudu ze dne 27. 11. 2003 mu doručeno být nemohlo.

Nakonec se Ústavní soud podrobněji zabýval námitkou stěžovatelky, týkající se absence poučení o dovolání a interpretace příslušných přechodných ustanovení . Podobnou problematikou vztahující se k poučení obecných soudů o podání dovolání se Ústavní soud již zabýval a v několika rozhodnutích konstatoval, že v případě, kdy obecné soudy dostatečně nesplnily svou poučovací povinnost, zasáhly do práva domáhat se soudní ochrany podle y (nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 27, str. 213; nález

sp. zn.

, sv. 30, nález č. 93, str. 383 téže sbírky). Jednalo se o případy podobné, nikoli však totožné.

Všechny citované nálezy Ústavního soudu se totiž týkaly řízení u obecných soudů, v nichž byla dovolání přípustná přímo ze zákona, bez ohledu na to, zda "zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští" (viz nález

sp. zn.

). Zákonodárce zvolil při novelizaci řešení, podle něhož se na již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání, zrušená počínaje 1. 1. 2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání. Takovou povahu mělo i řízení ve věci stěžovatelky. Interpretaci novely č. zvolenou Nejvyšším soudem ČR nelze, z ústavněprávních hledisek, zpochybnit (viz usnesení

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, str. 367), jakkoliv vyvolává nepraktické následky, jejichž příkladem je i tato ústavní stížnost. Jinými slovy, odvolací soud byl, podle znění účinného do 31. 12. 2000 (a aplikovatelného ve smyslu části 12. i na případy projednávané po 31. 12. 2000), povinen poučit účastníka řízení o podání dovolání jen za situace, pokud dovolání bylo přípustné bez dalšího, tj. přímo ze zákona. Tak tomu v přezkoumávané věci stěžovatelky nebylo, protože její dovolání nebylo přímo přípustné ze zákona. Ústavní soud konstatuje, že uvedenou interpretaci poučovací povinnosti o možnosti podání dovolání, zmíněnou poprvé v nálezu

sp. zn.

a posléze několikrát potvrzenou (viz výše citované nálezy), zaujal i Nejvyšší soud ČR, o čemž přímo svědčí jeho odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu (viz str. 1 usnesení ze dne 30. 9. 2004), příp. jeho vyjádření k této ústavní stížnosti.

Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR tak z hlediska ústavněprávního není co vytknout. Samotné odmítnutí dovolání pro opožděnost ani absence poučení v rozhodnutí vrchního soudu tak vzhledem k uvedenému nebyly způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu