Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 70/03

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. M. zastoupeného JUDr. J. K., advokátem proti rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 22. března 2002, čj. 409/2002-Doh, a ze dne 13. května 2002, čj. M - 684/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou v intencích zákonem stanovených podmínek (, , a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 22. března 2002 (409/2002-Doh) a ze dne 13. května 2002 (M - 684/2002) o tom, že v jeho pravomocně skončené věci nevyhověl ministr spravedlnosti jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a tuto stížnost proti pravomocným rozsudkům obecných soudů ( tr. ř.) nepodal; v obsáhlé argumentaci stěžovatel tvrdil, že - stručně shrnuto - povinnost ministra spravedlnosti napadnout pravomocné rozhodnutí obecného soudu, jímž byl porušen zákon, nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu, je oprávněním orgánu veřejné moci (jiného orgánu ve smyslu d), jehož prostřednictvím se může fyzická osoba dovolat svého práva na soudní ochranu (d). Tomuto právu fyzické osoby odpovídá oprávnění ministra spravedlnosti důsledně se podněty fyzických osob zabývat. Fakultativnost podání stížnosti pro porušení zákona nemůže znamenat libovůli ve využití či nevyužití tohoto mimořádného opravného prostředku, jelikož rozhodnutí, jehož přezkoumání se obviněný domáhá, je založeno na zásadních a podstatných vadách řízení, které mu předcházelo. Proto jsou označená "opatření" Ministerstva spravedlnosti ČR, jimiž byl podnět stěžovatele v dané trestní věci bez věcného přezkoumání odmítán s upozorněním, že takto bude naloženo i s jeho případnými dalšími podněty, porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zakáže ministru spravedlnosti, aby v porušování jeho práva na soudní ochranu pokračoval odkládáním jeho podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona bez věcného vyřízení, a přikázal mu, aby jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 1. 8. 2001 přezkoumal z hledisek d.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zásah do svých ústavně zaručených práv (svobod) spatřoval stěžovatel v tom, že ministr vnitra nepodal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel však přehlíží skutečnost, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, když nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn.

č. 11, Praha 1995, a usnesení ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995), a zejména to, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech za podmínek uvedených v ust. § 266 a násl. tr. ř. soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí zahájit.

Posuzováno těmito hledisky neobstojí proto vývody stěžovatele v ústavní stížnosti, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, má za následek porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§ 266 tr. ř.), svědčí totiž toliko a výlučně jemu.

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak z ustálené praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. května 2003