Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 568/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2002, čj. -33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 12. 2002, čj. 5860/110/2001, a dodatečnému platebnímu výměru č. 126/2001 Finančního úřadu v Písku ze dne 21. 5. 2001, čj. 45195/01/097910, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces chráněného , a 3 a d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku, jimiž byla stěžovateli, jako společníkovi ze sdružení s M. Z., dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek, a to za zdaňovací období roku 1997 ve výši 60 376,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu daňového řízení byla porušena ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zejména stěžovateli bylo odňato právo být přítomen výpovědi druhého účastníka sdružení a klást mu otázky. Výzva správce daně k prokázání správnosti výše příjmů pak nebyla dostatečně určitá, aby na ni mohl stěžovatel reagovat. Zástupci stěžovatele (daňovému poradci) nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu a ověřit si správnost výpočtu daně podle pomůcek a připravit žalobu na přezkum rozhodnutí správního orgánu. Soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí omezil jen na formální podmínky postupu finančních úřadů, rozhodoval z neúplného spisového materiálu a nedostatečně zjištěného stavu věci. Stěžovatel ani nesouhlasí se soudem provedeným výkladem § 15 odst. 1 zákona o účetnictví co dispozitivnosti či kogentnosti uvedené normy a je přesvědčen, že je výlučně na něm, zda provede písemné zpracování účetních kalkulací. Rovněž je přesvědčen, že nebylo jeho povinností vést kalkulaci cen podle

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že finanční ředitelství nepředložilo soudu protokol ze dne 5. 12. 2001, který má prokazovat, že zástupce stěžovatele se nemohl seznámit s obsahem správního spisu, nebylo uplatněno ani jako žalobní námitka ani v průběhu jednání, a soud se jím proto nemohl zabývat, stejně jako námitkou ohledně úplnosti správního spisu dovozované z "tloušťky" správního spisu.

Rovněž finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí a zejména uvedlo, že správce daně při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek neopíral své závěry o údaje uvedené panem M. Z. a vzhledem k tomu, že tyto údaje se nestaly důkazem, namítané procesní pochybení nemělo vliv na rozhodování správce daně o výši dodatečně doměřené daně. K námitce, že zástupci stěžovatele nebylo umožněno nahlédnout do spisu uvedlo, že ohledně této skutečnosti byl sepsán protokol (dne 5. 12. 2001), který sice nedopatřením nebyl obsažen v správním spise, ale stěžovatel jej měl k dispozici a mohl jej soudu k důkazu nabídnout. Ve věci přitom bylo postupováno dle , neboť požadavku zástupce stěžovatele nebylo možné vyhovět, protože při výpočtu daňové povinnosti bylo použito ekonomických údajů jiného srovnatelného daňového subjektu. Zdůraznilo, že tyto námitky stěžovatel v žalobě neuplatnil. Dále uvádí, že výzva dle zák .č. byla dostatečně konkrétní, neboť po stěžovateli bylo požadováno, aby prokázal správnost výše příjmů v daňovém přiznání, předložil inventurní soupisy stavu zásob, pohledávek a závazků, skladovou evidenci materiálu a pomocnou evidenci o jednotlivých zakázkách, aby doložil jak byly zdaněny příjmy, z nichž pocházely peněžité prostředky vložené do podnikání, a aby prokázal zdroje příjmů k hrazení výdajů, když byl zjištěn záporný stav pokladny. Požadavkům výzvy stěžovatel nevyhověl a pochybnosti správce daně nevyvrátil. Správce daně proto byl oprávněn stanovit daňovou povinnost podle pomůcek.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ze soudního spisu a spisového materiálu Finančního úřadu v Písku, Ústavní soud zjistil, že finanční orgány přistoupily k vyměření daně podle pomůcek, neboť účetnictví stěžovatele, který podnikal jako společník ve sdružení fyzických osob s M. Z. (provoz zakázkového truhlářství), předložené ke kontrole bylo shledáno jako neprůkazné (nebyla vedena pomocná evidence o zakázkách a výrobcích, skladová evidence zásob materiálu, inventarizace majetku, záporný stav pokladní hotovosti). Správce daně proto stěžovatele vyzval výzvou dle ze dne 5. 3. 2001 k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání za rok 1997 a vzhledem k tomu, že této výzvě stěžovatel řádně nevyhověl, správce daně uzavřel daňovou kontrolu s tím, že základ daně nelze stanovit dokazováním, a je proto na místě užití tzv. pomůcek. Správce daně přitom zdanitelné příjmy a výdaje na tyto příjmy vynaložené stanovil na podkladě údajů o spotřebovaném materiálu dle evidence stěžovatele a jako pomůcku využil zjištění o podílu hodnoty práce a hodnoty materiálu a ceny truhlářských výrobků u srovnatelného daňového subjektu. Zvažovaný podíl hodnoty práce přitom správce daně snížil ve prospěch stěžovatele s ohledem na jeho tvrzení, že u některých zakázek byl podíl hodnoty materiálu vyšší než podíl hodnoty práce. Krajský soud po provedeném řízení konstatoval, že s ohledem na výsledky daňové kontroly správce daně důvodně dospěl k závěru, že daňovou povinnost nebylo možno stěžovateli stanovit dokazováním, a za této situace považoval užití pomůcek za postup, který je v souladu se zákonem. Stěžovatel nevyhověl zejména požadavku na doložení pomocné evidence o jednotlivých zakázkách, neboť jak uvedl, tuto vedl jen u složitějších případů a nearchivoval ji. Skladovou evidenci nepředložil s odůvodněním, že materiál pořizuje pouze pro potřeby jednotlivé zakázky. K osobním vkladům do podnikání, vynucených přechodným nedostatkem finančních prostředků, doložil čestná prohlášení a kopie smluv o půjčce, ze kterých vyplývá, že jej dotovali rodiče, ale o těchto půjčkách neúčtoval. Stěžovatel ani nesplnil povinnosti vyplývající pro něj z ust. zákona o účetnictví, neboť povinností stěžovatele, který sám uvádí, že v některých případech jednoduchou kalkulaci prováděl, a měl tedy pro ni užití, bylo tuto evidenci vést a uschovávat. Tato povinnost vyplývá i z ust. Požadavek správce daně na doložení podílu hodnoty materiálu a hodnoty práce na výsledné ceně výrobků je proto zákonu odpovídající. Soud konstatoval i přiměřenost použitých pomůcek a jejich přizpůsobení podmínkám stěžovatele, když správce daně stanovil průměrný podíl hodnoty materiálu na výsledné ceně zakázky ve výši 66,7 %, oproti podílu stanovenému stěžovatelem, tj. 67,26 %.

Jak Ústavní soud ověřil, argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí, se kterými se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecného soudu, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu však zřejmě nepřísluší.

Z obsahu spisu je zřejmé, že účetnictví sdružení, ve kterém stěžovatel podnikal, nebylo vedeno zcela správně a průkazně, přičemž správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze proto dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatele podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává.

Obdobně obecný soud, který v mezích stanovených zákonem posuzoval zákonnost napadených správních rozhodnutí, se námitkami stěžovatele náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř řádně odůvodnil, neboť uvedl, z jakých důvodů považoval názor správce daně, dle kterého stěžovatel neprokázal skutečnosti, ke kterým byl správcem daně vyzván, přičemž z dostupných podkladů nebylo možno stanovit daň dokazováním, za zákonu odpovídající. Soud rovněž uvedl o jaká ustanovení zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí a v odůvodnění rozhodnutí vyložil obsah § 15 odst. 1 písm. c) zákona o účetnictví, přičemž soudem provedené interpretaci nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. ). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se vypořádal i s námitkou týkající se výpovědi dalšího účastníka sdružení, kdy soud dostatečně zdůvodnil, proč dle jeho názoru procesní pochybení správce daně nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Správce daně závěr o existenci zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek totiž neopřel o údaje uvedené společníkem a z jeho údajů nevychází ani vlastní výpočet daňové povinnosti.

Dle názoru Ústavního soudu neobstojí ani námitka stěžovatele, že finanční úřad odňal zástupci stěžovatele možnost nahlížet do správního spisu a že krajský soud vycházel z neúplného spisového materiálu, neboť stěžovatel tyto svoje námitky v přezkumném řízení neuplatnil. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

), totiž platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitku ohledně nahlížení do spisu stěžovatel v soudním řízení neuplatnil, ačkoliv měl k dispozici protokol o odmítnutí tohoto požadavku, ve kterém byly uvedeny důvody postupu finančního ředitelství. Stejně tak stěžovatel v řízení před soudem nenamítal neúplnost správního spisu, ačkoliv, jak je zřejmé z protokolu o jednání před krajským soudem (č.l.29 a 30), při jednání, kterého se zúčastnil stěžovatel i jeho právní zástupce, byl konstatován obsah spisu obou finančních úřadů.

Ústavní soud proto shodně jako v obdobné věci, týkající se ústavní stížnosti druhého společníka sdružení M. Z., neshledal rozhodnutí krajského soudu, který považoval postup správce daně, jenž s ohledem na zjištěný stav, tj. neprůkaznost účetnictví stěžovatele, neprokázání věrohodnosti jeho tvrzení a důkazů, přistoupil k náhradnímu vyměření daně podle pomůcek dle , a 5, a 7 za zákonný, za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. a jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu v souladu s a dalších ustanovení d zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu, došlo k porušení d a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu