Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 650/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 1999, čj. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci i instančně mu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jak jsou v záhlaví uvedena, ve věci přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání (plného) invalidního důchodu. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena "nejméně" jeho ústavně zaručená práva podle y ČR, , , d a d. Navrhuje, aby obě rozhodnutí byla zrušena.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba konstatovat - jak ostatně poznamenává i stěžovatel - že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

V dané věci stěžovatel kromě úvodního holého výčtu ústavně zaručených práv, která byla podle jeho názoru porušena, se v odůvodnění ústavní stížnosti prakticky ani nepokouší specifikovat, kterým konkrétním aktem či nečinností orgánu veřejné moci mělo, podle jeho mínění, dojít k porušení toho kterého konkrétního práva, jehož porušení tvrdí. Ústavní soud dospěl k závěru, že argumentace zřejmě směřuje k námitce porušení práva na tzv. spravedlivý proces ( a násl. d). Nicméně v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vesměs toliko opakuje argumentaci již uplatněnou před obecnými soudy, resp. polemizuje s právními názory a závěry obecných soudů, event. uplatňuje návrhy, které - jak sám správně uvádí - měl již uplatnit v řízení před soudy. Obdobné lze konstatovat i o "Podnětech pro ústavní stížnost kvůli odebrání plného ID", tj. o poznámkách, které mají být zřejmě považovány za součást odůvodnění ústavní stížnosti.

Namítané porušení práva na tzv. spravedlivý proces, jak vyplývá z Úmluvy o ochraně práv a základních svobod i z a násl. d, které znamená zajištění práva na spravedlivé (občanské) soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se promítají principy upravené v a d, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení nebo že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov.

sp. zn.

, resp č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Jak vyplývá i ze shora uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov.

sp. zn.

, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy posoudily a argumentačně řádně a dostatečně odůvodnily své rozsudky o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu o otázce existence, resp. neexistence nároku na plný invalidní důchod, přičemž se všemi relevantními námitkami zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, např. k námitce nemožnosti stěžovatele se vyjádřit v průběhu správního řízení - srov. str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, k otázce posouzení zdravotního stavu - srov. tamtéž, str. 6 a násl. a k náležitostem správního rozhodnutí - srov. tamtéž, str. 3.

Ústavní soud dále opětovně konstatoval, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, to však samo o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn.

, resp. č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).

Co se týče námitek, které již mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, konstantní judikatura Ústavního soudu potvrzuje, že konkrétní námitka nemůže být uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatel bránil již v řádném opravném řízení (srov. nález

sp. zn.

, resp. č. 95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).

Pokud se pak namítá porušení d, je třeba připomenout, že ochrana lidských práv a svobod, upravená v hlavě čtvrté d, není dána bezprostředně a přímo tímto ústavním dokumentem, ale vychází až z konkretizace provedené příslušným zákonem a teprve na základě tohoto zákona a v jeho mezích je možné se těchto práv a svobod domáhat (obdobně srov. např.

sp. zn.

, resp. č. 64, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5).

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu