Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 846/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. -43, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a y (dále jen " ") a , a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Praze výše specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. řádu je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem.

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod body 1) a 2) rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, a pod bodem 3) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil z podnětu odvolání stěžovatele podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 2) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 3) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech v trvání tří let.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze svým v pořadí prvním rozhodnutím (usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. ) "naprosto extenzívně vybočil ze zákonné dikce" ustanovení § 24 odst. 1 tr. řádu, jelikož při rozhodování o věcné příslušnosti (usnesením ze dne 11. 2. 2010) "naprosto opomenul", že "předmětná směnka sloužila pouze jako zajišťovací instrument v závazkovém vztahu", a nikoli coby investiční nástroj ve smyslu ustanovení , o podnikání na kapitálovém trhu. Vrchní soud v Praze pochybil rovněž tím, že "neakceptoval" změnu trestní sazby, kdy po nabytí účinnosti , , se sazba pro daný zločin snížila na rozmezí trestu odnětí svobody od 3 roků do 8 roků. Nedošlo k situaci, dovozuje dále stěžovatel, že by byl zažalovaný skutek překvalifikován na zcela jiný trestný čin, a tím se "v důsledku" změnila trestní sazba, aby měl krajský soud povinnost věc projednat a rozhodnout. V souladu s ustanovením tr. řádu byl tedy k řízení v prvním stupni příslušný Okresní soud v Ústí nad Labem, a nikoli Krajský soud v Ústí nad Labem, jak Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. chybně rozhodl.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené (odnětí zákonnému soudci), neobstojí, resp. nedosahují takto vymezené ústavněprávní roviny.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. rozhodl tak, že podle § 231 odst. 1 tr. řádu per analogiam a § 222 odst. 1 tr. řádu se věc předkládá Vrchnímu soudu v Praze jako soudu nejblíže společně nadřízenému k rozhodnutí o příslušnosti, neboť přichází v úvahu příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Vrchní soud v Praze procesně navazujícím usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. řádu je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem, přičemž tento výrok založil na ústavněprávně akceptovatelném úsudku, že rozhodnutí podle § 222 odst. 1 tr. řádu je možno učinit toliko v hlavním líčení, přičemž k postupu podle ustanovení § 231 odst. 1 a 2 tr. řádu - tedy k rozhodnutí v neveřejném zasedání - soud (v předmětné věci Krajský soud v Ústí nad Labem) není povolán, a to ani za použití analogie.

Jestliže stěžovatel dovozuje, že měla být jeho trestní věc postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem též mimo rámec rozhodování o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. , patří se zdůraznit, že odpovídající výhrady stěžovatel v odvolání (procesní spis č. l. 958 a násl.), v ústním podání svého obhájce stěžovatele v rámci veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 20. 7. 2011 (procesní spis č. l. 984 a násl.), resp. ani jinou formou v řízení před obecnými soudy neuplatnil, čímž způsobil, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Pak je nevyhnutelné tyto námitky podle (srov. téhož předpisu) hodnotit jako nepřípustné (z judikatury Ústavního soudu srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007

sp. zn.

, ze dne 5. 10. 2007

sp. zn.

, ze dne 10. 4. 2008

sp. zn.

, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997

sp. zn.

, N 95/8 SbNU 367, usnesení ze dne 14. 3. 2000

sp. zn.

, usnesení ze dne 8. 6. 2004

sp. zn.

a usnesení ze dne 25. 9. 2008

sp. zn.

).

Jelikož jiné ústavně relevantní námitky (proti dalším napadeným rozhodnutím) stěžovatel neuplatnil, je namístě úsudek, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a ve zbývajícím rozsahu návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle a v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu