Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 637/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Š., a J. Š., , obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

11. června 2002, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

14. srpna 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. září 2002, a jinak co do formálních náležitostí, s výjimkou formální vady v předložených plných mocích (substituční doložky), ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojili stěžovatelé ve své občanskoprávní věci proti rozhodnutím obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2002 - -158 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 - ) a tvrdili, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na spravedlivé projednání věci ( a 2 d) a práv obsažených v a 3 d. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé poukazovali na to, že postup Nejvyššího soudu ČR (odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti podle bodu 17 ) je nesprávný a dále zpochybňovali závěr odvolacího soudu, týkající se znaleckého posudku. Stěžovatelé navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé (v právním postavení žalobců v řízení před obecnými soudy) se žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. listopadu 1999

( -119), domáhali uložení povinnosti žalovaným (M. a P. M.) uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. p. 312 a pozemků parc. č. 764 a 765 v Ž. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím toto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2002 ( -158) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 ( ) podle a , neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo v dané věci podáno opožděně, neboť dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (bod 17, hlava první, dvanáctá část ).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, považovat dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně ústavně zaručených práv (svobod) poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994). Analogicky lze uvedené vztáhnout i na situace, kdy stěžovatel svým procesním postupem (opožděně podaným dovoláním) zapříčinil to, že se dovolací soud z tohoto důvodu nemohl dovoláním zabývat. Podle odůvodnění vpředu označeného usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 - ) doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 6. listopadu 2001. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. září 2002. Stěžovatelé tedy podali svou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, zjevně po uplynutí 60denní lhůty (§ 72 odst. 2 zákona), proto bylo nutno ústavní stížnost posoudit v této části jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.

Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzených práv, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí dovolacího soudu a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR posoudil dovolání v souladu se zásadami a zněním hlavy první dvanácté části a v souladu se zákonem jej jako opožděné odmítl [ ve spojení s , ve znění před novelizací provedenou ]. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné

( , ), pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K porušení tvrzených ústavně zaručených práv proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady ve vykázaných plných mocích jejich zástupce ( zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002