Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 735/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.G., zastoupeného JUDr. Z.Č., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. září 2000, čj. -27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, čj. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2001 a souběžně téhož dne jemu faxovým podáním zaslaným, domáhal se stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v a d, jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci rozhodující orgány veřejné moci jimi měly rovněž podle názoru stěžovatele porušit ústavní imperativ vyjádřený v y ČR.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (sp. zn. ) Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. září 2000, čj. -27, byla stěžovateli coby žalovanému v řízení před obecnými soudy uložena povinnosti vyklidit a vyklizený do 15 dnů od právní moci rozsudku odevzdat (blíže označený a popsaný) byt; dále pak nahradit (žalobcům) náklady řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2001, čj. -50, citované rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a rovněž zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání ( , ve znění před novelou provedenou ). Posléze podané dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 27. září 2001, čj. -66, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ve smyslu v úvahu přicházejících ustanovení

Uvedená rozhodnutí soudu I. a II. stupně napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, ve které - po zevrubné rekapitulaci řízení před obecnými soudy a nesouhlasné věcné argumentaci upínající se k rozhodovacím důvodům, na nichž byla citovaná rozhodnutí založena - poukázal na porušení svých shora označených ústavně zaručených základních práv. Současně konstatoval, že s ohledem na citované (a projednávanou ústavní stížností nenapadené) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 22. 10. 2001, byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů stanovené zákonem.

S naposled řečeným závěrem stěžovatele, jak z intencí zákona a stejně tak (především) i obecně přístupné judikatury Ústavního soudu vyplývá, se nelze ztotožnit, a to z následujících důvodů. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Přitom usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález ve věci

sp. zn.

). Za tohoto stavu věci je zřejmé, že od doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, čj. -50, byl (tehdejšímu) právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 18. 4. 2001 (č.l. 53 spisu o.s.) a od tohoto dne tak začala plynout i lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Tu však stěžovatel podal k poštovní přepravě (a rovněž faxovým podáním) až dne 21. 12. 2001, tedy po marném uplynutí zmíněné lhůty (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

).

S ohledem na takto vyložené důvody byl nucen Ústavní soud ústavní stížnost pro opožděnost odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Brně dne 11. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová, v.r.

soudce zpravodaj

Za správnost: Jarmila Hájková