Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 586/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky R., a. s., zastoupené advokátem Mgr. M. S., o ústavní stížnosti proti jinému zásahu veřejné moci - postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v Brně, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2002, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 9. 2002, brojí navrhovatelka (stěžovatelka) proti postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad"), který spočívá v oznámení o vyřízení jejího podnětu (dopis Úřadu ze dne 28. 6. 2002, č.j. ) a s ním souvisejícím nezahájení správního řízení ve věci přezkoumání souladu veřejné zakázky se zákonem. Dle názoru stěžovatelky jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž porušuje její základní práva zakotvená v , , ve spojení s a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y ČR.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 7. 5. 2002 upozornila Úřad na porušení , o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), k němuž mělo dojít v souvislosti se zadáním veřejné zakázky "na dodávku služeb a jednotných souprav mobilních telefonů pro krizové řízení" výzvou jednomu zájemci (E. P., spol. s r. o.) dle cit. zákona. Dne 3. 7. 2002 bylo stěžovatelce sděleno, že Úřad přezkoumal postup zadavatele (Ministerstvo vnitra ČR) a neshledal důvody pro zahájení správního řízení z vlastního podnětu. Dle názoru stěžovatelky se jedná o jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v jeho nečinnosti, kterým je stěžovatelka "aktuálně" postižena, protože uvedený zásah vyvolává v její osobní sféře právní následky spočívající v porušení jejích práv. To stěžovatelka zdůvodňuje tím, že uvedený orgán měl, posuzováno z pohledu Ú.l., povinnost pečlivě a odpovědně zabývat se jejím oznámením; jak však vyplývá z citovaného dopisu, Úřad takto nepostupoval, když k odůvodnění svého závěru použil pouze vyjádření zadavatele. Úřad si tedy neopatřil relevantní doklady a dostatečně se nevypořádal s námitkami stěžovatelky. Vzhledem ke skutečnostem obsaženým v upozornění stěžovatelky měl ale Úřad dle jejího názoru dospět k závěru, že vznikají pochybnosti o zákonnosti zadání veřejné zakázky, a správní řízení zahájit.

Daný postup z výše uvedených důvodů lze dle stěžovatelky považovat za zřejmé překročení pravomoci Úřadu, neboť neposkytl jejím právům ochranu, kterou byl ze zákona povinen poskytnout. Způsob, jakým se Úřad zabýval předmětným podáním, dle stěžovatelky porušuje y, a vzhledem k absenci zachycení myšlenkového procesu, na základě kterého dospěl k danému "rozhodnutí", vzniká rozpor s principem právního státu ( y ČR). Dále má stěžovatelka za to, že postup Úřadu lze označit za odepření spravedlnosti, což představuje porušení y. Kromě toho stěžovatelka poukazuje na to, že sama splňuje všechny podmínky uvedené v zadávací dokumentaci zpracované zadavatelem, a tedy by byla oprávněna danou veřejnou zakázku realizovat. Jestliže Úřad neposkytl ochranu práv stěžovatelky, ačkoliv tomu byl povinen, vznikla neodůvodněná soutěžní výhoda konkurentovi, společnosti E. P., jemuž byla zakázka neoprávněně zadána. Tím bylo porušeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu y, a byl i porušen princip rovnosti v právech zakotvený v (pozn.: patrně Úmluvy). Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Úřadu prošetřit, zda veřejná zakázka na dodávku služeb a jednotlivých souprav mobilních telefonů pro krizové řízení byla zadána v souladu se

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V daném případě se stěžovatelka obrátila na příslušný orgán státní správy, tj. Úřad, se svým podáním, ve kterém upozornila na možné porušení , jehož se mělo dopustit Ministerstvo vnitra ČR jako zadavatel shora označené veřejné zakázky. Úřad se daným podáním (podnětem) zabýval, když si pro účely posouzení zákonnosti příslušné veřejné zakázky vyžádal veškerou dokumentaci a vyjádření zadavatele zakázky, a následně stěžovatelku vyrozuměl o výsledcích svého šetření dopisem ze dne 28. 6. 2002, č.j. , z něhož je patrné, že Úřad nezjistil porušení , neboť byly splněny podmínky pro zadání veřejné zakázky výzvou jednomu zájemci ve smyslu cit. zákona, a tak v dané věci nejsou důvody pro zahájení správního řízení. Tímto Úřad zcela dostál svým povinnostem, jež pro něj - ve vztahu ke stěžovatelce - vyplývají z citované Ú.l.

Pokud jde o další postup Úřadu ve věci samé, lze sice souhlasit s názorem stěžovatelky, že nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit pouze z jeho vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mj. principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí. Na druhé straně však v takovémto případě neexistuje dle názoru Ústavního soudu žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v rámci něhož by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán (např. usnesení ze dne 26. 6. 2001,

sp. zn.

, nepubl.).

Namítá-li stěžovatelka porušení svých subjektivních práv, dle názoru Ústavního soudu nemohla být postupem Úřadu na svých právech či právem chráněných zájmech bezprostředně dotčena (obdobně v usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000,

sp. zn.

, ze dne 8. 2. 2001,

sp. zn.

, a ze dne 7. 6. 2001,

sp. zn.

, nepubl.) V eventuelním řízení před Úřadem, k němuž dala stěžovatelka podnět, by se o jejích právech a povinnostech vůbec nerozhodovalo a rozhodnutí ve věci by nemělo ani žádný dopad do jejích práv [viz , , , event. i ve spojení s ]; lze-li vysledovat dotčení zájmů stěžovatelky, pak je snad pouze nepřímé, založené na tom, že by se za mohla v budoucnu o danou zakázku ucházet, což by bylo předně podmíněno výsledem případného správního řízení a posléze i dalším postupem (původního) zadavatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2002

Vojtěch Cepl předseda senátu