Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 28 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (33)38938.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 345/01
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti F. LTD., zastoupené JUDr. J. V., Ph.D., advokátem, proti postupu České národní banky spočívajícím v nečinnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 6. 2001, která byla podána k Ústavnímu soudu téhož dne, se společnost F. C. LTD. (dále jen "stěžovatel") domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal České národní bance pokračovat v porušování práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a přikázal jí zahájit správní řízení ve věci návrhu společnosti M. Ltd. a stěžovatele na uložení pokuty společnosti J., a. s., ze dne 6. 3. 2001.
V ústavní stížnosti se poukazuje na to, že stěžovatel a společnost M. Ltd. podali k České národní bance (dále jen "ČNB") návrh na zahájení řízení o uložení pokuty společnosti J., a. s. Důvodem pro podání návrhu byla skutečnost, že J., a. s., jako postupník uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky za úpadcem T., a. s., s konkursním věřitelem tohoto úpadce - JUDr. I. C., advokátem, jako postupitelem, přičemž tato transakce vyvolává pochybnosti spočívající v tom, že J., a. s., nebyla před tímto postoupením konkursním věřitelem, v rámci konkursního řízení nevyvíjela žádnou jinou aktivitu a s úpadcem nijak nekomunikovala. Na základě postoupení pohledávky došlo k tomu, že JUDr. I. C. přestal být zástupcem konkursních věřitelů a proto navrhl, aby se tímto zástupcem stala právě J., a. s., načež Krajský soud v Hradci Králové tomuto návrhu vyhověl a J., a. s., jmenoval zástupcem věřitelů.
Shora uvedeným postupem se J., a. s., měla dopustit nedostatku činnosti banky podle § 26 odst. 3 písm. a) , b) a c) zákona č. 21/1992 Sb. , o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách "). ČNB na podaný návrh reagovala dopisem ze dne 8. 3. 2001, ve kterém uvedla, že nepovažuje stěžovatele za účastníka řízení a tudíž předmětný návrh na uložení pokuty nepovažuje za návrh na zahájení řízení. Protože stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil, podal podle § 50 zákona č. 71/1967 Sb. , o správním řízení (správní řád ), stížnost na nečinnost ČNB a domáhal se, aby bankovní rada ČNB sama rozhodla o návrhu na uložení pokuty. Bankovní rada uvedenou stížnost postoupila sekci vnitřního auditu ČNB, která v odpovědi stěžovateli ze dne 4. 5. 2001 v podstatě zopakovala argumenty z předchozího vyjádření. Dle názoru stěžovatele byla věc předána "k vyřízení" nepravomocnému orgánu, v důsledku čehož nedošlo k projednání věci příslušným správním orgánem; to představuje zásah do základního práva na projednání věci zákonným soudcem.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávnost výkladu ČNB, pokud jde o ustanovení § 26 odst. 5 zákona o bankách . ČNB dospěla k závěru, že dané ustanovení je ustanovením speciálním k § 14 odst. 1 správního řádu a účastníkem řízení je pouze dotčená banka. Dle názoru stěžovatele vymezení účastníků v řízení o uložení pokuty dle zákona o bankách nezpůsobuje derogaci obecného vymezení účastníků správního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu , neboť toto ustanovení je vyjádřením jedné ze základních zásad správního řádu , který jako předpis obecný obsahuje zásady správního procesního práva společné všem správním řízením. Přitom stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 203/94
ze dne 11. 6. 1997 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 88) a
ze dne 20. 12. 1995 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 73).
Dle názoru stěžovatele je třeba zahájit správní řízení i tam, kde by eventuelně přicházelo v úvahu zamítavé meritorní správní rozhodnutí. Pokud ČNB nereaguje na návrh stěžovatele, postupuje v rozporu s § 3 správního řádu a svou nečinností ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušuje právo stěžovatele na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y. Vzhledem k tomu, že ČNB odmítá konat s odkazem na výklad ohledně účastenství ve správním řízení, pokládá stěžovatel za nezbytné, aby se Ústavní soud zabýval předběžnou otázkou, zda-li je úprava v § 14 odst. 1 správního řádu vyjádřením obecné zásady ohledně účastenství ve správním řízení a zda jako taková se vztahuje i na správní řízení dle zákona o bankách .
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem ČNB na účastenství jiného subjektu v řízení o uložení pokuty, než je banka, která se měla správního deliktu ve smyslu § 26 odst. 3 písm. a) až c) zákona o bankách dopustit. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listin y, přezkoumal Ústavní soud uvedenou ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Na úvod je třeba uvést, že problematika dané právní věci spočívá v poněkud jiné rovině, než jak ji předestřel stěžovatel, i když úzce s otázkou okruhu účastníků správního řízení podle příslušných ustanovení zákona o bankách souvisí. V první řadě je však třeba určit, zda v daném případě došlo, resp. mohlo dojít k zahájení řízení na návrh stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle § 26 a násl. zákona o bankách ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu a podání, které stěžovatel označuje jako návrh, nelze chápat jinak než jako "podnět" pro další činnost správního orgánu. Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit. Ze zaslaných příloh vyplývá, že ČNB se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila.
Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl. 36 odst. 1 Listin y, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána. K namítanému porušení citovaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listin y nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání ČNB vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listin y.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 26. června 2001