Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 544/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. J. Š., zastoupené JUDr. T. A., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

20. května 2002, sp. zn. , ve znění opravného usnesení ze dne

2. července 2002, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

25. listopadu 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

13. května 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

20. května 2002 ( -183), ve znění opravného usnesení ze dne

2. července 2002 ( -185), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne

25. listopadu 1999 ( -84) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

13. května 1999 ( -65), a tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (hlava pátá d, y ČR).

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ( -183) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ( -84), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ( -65), jímž bylo určeno, že vlastníkem domu č. p. 898 v Praze 4 na ul. V R. je žalobce (akad. Arch. J. Š.). Dovolací soud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 218 odst. 1 písm. c),

].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se domnívá, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována; tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo stěžovatelce prostřednictvím právního zástupce doručeno dne 14. 6. 2002. Dále tvrdila, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, který byl založen neprovedením jejich důkazních návrhů, jimiž stěžovatelka zamýšlela prokázat nedůvodnost žaloby (tzn. že předmětný rodinný dům nenáleží do výlučného vlastnictví žalobce, ale do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalobce). Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v Praze 4, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je z části podána opožděně, zčásti zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští ( až ), z čehož lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. usnesení in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., nález. č. 6, Praha 1994), jak se mylně domnívala stěžovatelka v ústavní stížnosti.

V takových případech totiž 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 2 zákona). Rozsudek Městského soudu

v Praze ( -84) nabyl, dle zjištění Ústavního soudu (č. l. 8), právní moci dne

25. ledna 2000, ústavní stížnost byla svěřena k poštovní přepravě dle otisku razítka pošty dne 8. srpna 2002. Stěžovatelka tedy podala svou ústavní stížnost, v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ( -84) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4

( -65), po uplynutí 60denní lhůty, proto ji bylo nutno posoudit v této části jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.

Ústavní stížností bylo nutno se zabývat v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na soudní a jinou ochranu ( a násl. d,

ČR), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno usnesení Nejvyššího soudu ČR a bylo zjištěno, že ústavní stížnost je v uvedené části zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení, v souladu se zásadami , posoudil nepřípustnost dovolání s ohledem na - v dovolání - tvrzené dovolací důvody, obsažené v a f) , v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné a zákonu odpovídajícím způsobem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání ( , ). K porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu (hlava pátá d, y ČR) proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ( -183) byl proto shledán v této její části jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [ zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002