Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 358/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 6. 2002, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. 7. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , a to pro porušení a 2 d (dále jen " ").

Rozsudkem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 10. 1998, č. j. 270 125 785, o zamítnutí žádosti o plný úrazový invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení

Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním stěžovatele potvrdil.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , bylo podle ust. , věta první, , odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu jako dovolání nepřípustné.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ve svém rozhodnutí,

sp. zn.

, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Z vyžádaného sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , byl doručen přímo stěžovateli do vlastních rukou dne 25. 5. 2001.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , ve věci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , Ústavnímu soudu doručená dne 5. 6. 2002 (k poštovní přepravě předaná dne 4. 6. 2002) byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání , ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , dovolání v předmětné věci nebylo přípustné, proto bylo Nejvyšším soudem ČR z procesních důvodů odmítnuto, aniž by se dovolací soud jakkoli mohl zabývat posuzováním napadeného rozhodnutí po věcné stránce.

Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil být poškozen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveném v y, může o ochranu základního práva pomocí ústavní stížnosti žádat Ústavní soud. Předmětem takovéto ústavní stížnosti je však denegatio iustitiae a ne subjektivní právo. Rozhodnutí dovolacího soudu z důvodu jeho nepřípustnosti není způsobilé zasáhnout subjektivní právo stěžovatele, jehož ochrany se u obecných soudů domáhal,

sp. zn.

).

Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, žádné námitky proti postupu Nejvyššího soudu ČR v projednávané věci neuplatňuje, a porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavnosti ani nebylo Ústavním soudem v postupu Nejvyššího soudu ČR zjištěno. Protože dovolání ze zákona nebylo přípustné, dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání stěžovatele odmítnout jako dovolání nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud v posuzované věci neřešil žádnou otázku zásadního právního významu.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, a sice v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , podle ust. cit zák., s odůvodněním, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 27. srpna 2002