Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1445/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 29. října 1998, č. 270 125 785, ČSSZ zamítla navrhovatelovu žádost o plný invalidní úrazový důchod pro nesplnění podmínek ustanovení s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení T. ze dne 31. 8. 1998 je nadále plně invalidní podle Plná invalidita není v souvislosti s úrazem ze dne 31. 5. 1976 ani s chorobou z povolání hlášenou dne 10. 1. 1983.

Krajský soud v Ústí n. Labem rozsudkem ze dne 5. února 2001, č.j. -56, opravnému prostředku navrhovatele, v němž namítal, že jeho invalidita vyplývá z pracovního úrazu ze dne 31.5.1976 i z nemoci z povolání uznané již v r. 1971, nevyhověl, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, čerpaných jednak z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Ústí n. Labem (dále jen posudková komise) ze dne 6. 9. 1999 a 2. 3. 2000 a dále z posudku znalce MUDr. a PhDr. Ľ. H., CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, neurofyziologie a neuropsychologie ze dne 25. 11. 2000. Z prvooznačeného posudku zjistil, že navrhovatel byl shledán plně invalidním s úbytkem 70% pracovní schopnosti podle kapitoly XI odd. A položky 6c přílohy č. 2 k , avšak mezi jeho invaliditou a předcházejícím úrazem, resp. nemocí z povolání posudková komise neshledala žádnou příčinnou souvislost. Za dominantní onemocnění navrhovatele je označen pokračující organický psychosyndrom s vaskulární demencí, tedy problém neurologický, nikoli chorobný stav páteře, od něhož navrhovatel odvíjel souvztažnost se svými předchozími zdravotními újmami, jež měly údajně příčinu v mechanickém přetížení jeho organismu. Z posudku znalce, doplněného jeho výslechem, zjistil, že navrhovatel v rozhodné době trpěl především poruchou činnosti mozku na podkladě chronické nedokrevnosti při difúzní ateroskleróze mozkových cév, což představuje hlavní diagnózu, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje zdravotní stav navrhovatele a nemá žádný vztah k předmětnému úrazu ani chorobě z povolání. Pokud jde o navrhovatelův dřívější pracovní úraz, pak ani v období bezprostředně navazujícím na tento úraz nedošlo k výskytu příznaků, které by svědčily pro přímé úrazové postižení páteře či nervových kořenů. Ani navrhovatelova choroba z povolání artróza loketních kloubů – jeho zdravotní stav v rozhodné době nijak neovlivnila a sama o sobě by ostatně nemohla vést k navrhovatelově plné invaliditě. Znalec se v závěru posudku plně ztotožnil s obsahem i závěry posudku posudkové komise ze dne 6. 12. 1999 a 2. 3. 2000.

Soud prvního stupně shledal, že vývody znalce korespondují s posudkovými závěry posudkové komise. Neměl žádných pochyb „stran objektivity profesionálního postupu znalce i příslušných lékařů posudkové služby. Pečlivě vyhotovené a podrobné záznamy o provedených šetřeních nasvědčují tomu, že zúčastnění odborníci se poctivě a čestně zhostili svých povinností shodně konstatujíce, že navrhovatel sice je plně invalidní, avšak jeho invalidita v rozhodné době nebyla v žádné souvislosti s nemocí z povolání či pracovním úrazem. Soud proto jejich dobrozdáním uvěřil.“ Soud prvního stupně uzavřel, že ČSSZ nepochybila, když navrhovatelově žádosti nevyhověla a její rozhodnutí proto s odkazem na potvrdil.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele, v němž poukazoval znovu na pracovní úraz z r. 1976 a nemoc z povolání hlášenou v r. 1983, namítal, že posudková komise stanovila nepravdivou diagnózu, připustil, že k poškození mozku došlo, ale výlučně na následky deformace krční páteře z nadměrného přetěžování a změny skeletu, nastalé po úrazu z r. 1976, popisoval, jak dne 26. 7. 1986 prodělal klinickou smrt, byl v bezvědomí do druhého dne a lékaři konstatovali, že to je následek pracovního úrazu a těžké deformace krční a bederní páteře, nesouhlasil s hodnocením lékařských nálezů z r. 1992 posudkovou komisí i znalcem, mezi nimiž a soudem podle jeho názoru došlo k dohodě, když trvají na svém nepravdivém stanovisku a odmítají lékařské nálezy z let 1968 až 1986, a vytýkal soudu prvního stupně, že se vůbec nezajímal, kolik let se léčil na nemoc páteře, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně i s řízením mu předcházejícím se závěrem, že navrhovatelovo odvolání není důvodné. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Soud prvního stupně především nepochybil, když při svém rozhodování vycházel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ústí n. Labem, neboť v přezkumném soudním řízení je tato komise povolána ze zákona ( ) k celkovému posouzení navrhovatelova zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti. Posudek této komise pak soud hodnotí podle zásad upravených v V projednávané věci soud prvního stupně takto postupoval a ani odvolací soud neměl důvod pochybovat o správnosti posudku uvedené posudkové komise ze dne 6.12.1999 a 2.3.2000, protože v něm bylo přesvědčivě odůvodněno, proč dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který u navrhovatele nastal v r. 1986, nemá žádnou souvislost s pracovním úrazem z roku 1976 ani s nemocí z povolání hlášenou v r. 1983. Posudková komise jednala v řádném složení za účasti odborného lékaře neurologa, za přítomnosti navrhovatele při prvním jednání dne 6.12.1999 a ve svém posudku vycházela jak z navrhovatelem uváděných subjektivních potíží, tak zejména z navrhovatelovy obsáhlé posudkové a zdravotní dokumentace, včetně lékařských nálezů předložených navrhovatelem v průběhu řízení. Na základě toho pečlivě vyhodnotila celkový vývoj navrhovatelova zdravotního stavu a jednoznačně dospěla k závěru, že se u něj jedná o zdravotní postižení podle kapitoly VI, oddílu A, položky 6, písm. c/ přílohy č. 2 k , představující 70% míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Po vyhodnocení všech lékařských nálezů od roku 1968 uzavřela, že navrhovatel nebyl a není plně invalidní v souvislosti s úrazem z r. 1976 a nemocí z povolání z r. 1983. Týž závěr potvrdil také znalec – neurolog MUDr. a PhDr. Ľ. H., CSc., v posudku ze dne 25.11.2000, vyžádaném soudem prvního stupně, podle něhož podkladem plné invalidity navrhovatele je cévní onemocnění mozku, jež není v souvislosti s uvedeným pracovním úrazem ani s nemocí z povolání. Následky pracovního úrazu ani nemoci z povolání po celou dobu nedosahovaly a ani nedosahují stupně, který by mohl být podkladem plné invalidity.

Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů posudkové komise i znalce byl navrhovatel k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí plně invalidní pro obecné onemocnění, nikoli však v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, pak ČSSZ postupovala správně, když jeho žádost o plný invalidní důchod úrazový zamítla a soud prvního stupně nepochybil, když přezkoumávané rozhodnutí jako zákonné potvrdil.

V podaném dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z , neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a jež podává z důvodu (správně ) odst. 2 písm. a) , tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž dovozuje z přesvědčení, že rozhodnutí (správně posudky) posudkových komisí i znalce vycházely z neúplné zdravotní dokumentace, resp. uvěřily tvrzení o úplnosti zdravotní dokumentace, neboť nebylo přihlédnuto ke zprávě Okresní hygienické stanice v T. z roku 1982 a závěru vyšetření na neurologickém oddělení nemocnice v T. ze dne 18. 9. 1998, navrhovatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání ( ).

Dovolací soud směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle přichází v úvahu písm. c) , podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (, ), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. , případně důvod upravený v ust. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.

Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v , založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v ) jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle a b) , příp. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle , tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska odst. 3 není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.

Z toho, co již bylo vyloženo plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil žádnou otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (ostatně dovolatel ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje). Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , 2, , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2002

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu