Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 184/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí n. L. ze dne 23. 6. 1998, č.j. 980001255, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí n. L. ze dne 9. 4. 1999, č.j. 12958/140/98/5479/Dv, a rozsudku Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 17. 1. 2002, č.j. -26, a návrhu na odložení vykonatelnosti platebního výměru Finančního úřadu v Ústí n. L. ze dne 23. 6. 1998, č. 980001255, za účasti Finančního úřadu v Ústí n. L., Finančního ředitelství v Ústí n. L. a Krajského soudu v Ústí n. L., jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , a odst. 4 ], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 17. 1. 2002, č.j. -26, jakož i jemu předcházející platební výměr Finančního úřadu v Ústí n. L. ze dne 23. 6. 1998, č.j. 980001255, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí n. L. ze dne 9. 4. 1999, č.j. 12958/140/98/5479/Dv, neboť má za to, že uvedené orgány veřejné moci svým postupem porušily jeho základní práva ve smyslu y a a 2d (dále jen "").

Jak Ústavní soud z příslušného správního spisu zjistil, citovaným platebním výměrem vyměřil finanční úřad stěžovateli daň z převodu nemovitostí ve výši 538.580,- Kč poté, co poloviční podíl na budovách a stavbách ve vlastnictví stěžovatele v k. ú. Ch. u Ch., jehož hodnota činila 10,771.600,-- Kč, přešel na S.-L., spol. s r. o., na základě prohlášení ze dne 31. 1. 1995 o vkladu tohoto podílu. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Ústí n. L. ze dne 6. 2. 1995, č.j. 21011 V5-187/95, s účinky ke dni 1. 2. 1995. Finanční orgán přistoupil k vyměření daně, neboť se neztotožnil s názorem stěžovatele, že předmětný vklad byl osvobozen od daně dle , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Proti uvedenému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, na základě kterého finanční ředitelství shora citovaným rozhodnutím změnilo rozhodnutí finančního orgánu prvého stupně tak, že základ daně byl stanoven ve výši 10,721.600,-- Kč a daň vyměřena částkou 536.080,- Kč, když z hodnoty podílu stěžovatele na příslušných nemovitostech odečetl částku 50.000,-- Kč, což představuje hodnotu nepeněžitého vkladu stěžovatele do základního jmění uvedené společnosti. Své závěry finanční ředitelství odůvodnilo tím, že vklad nemovitostí je osvobozen od daně dle , jen pokud se jedná o vklad do základního jmění, neboť obchodní zákoník jiný vklad nezná.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, již však krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Dle jeho názoru je pro posouzení věci rozhodující výklad pojmu "vklady", který je uveden v ustanovení (ve znění ). Uvedené ustanovení znělo takto: "Od daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona 12) do obchodních společností nebo družstev, přičemž poznámka 12) zněla: "Část druhá , obchodní zákoník." S ohledem na uvedené ustanovení je třeba vycházet ze všech ustanovení obchodního zákoníku o obchodních společnostech, která mohou mít význam pro daňovou interpretaci uvedeného pojmu. Pojem vklad je dle soudu používán ve dvou různých významech, a to jednak jako majetková hodnota, částka vyjádřená v penězích představující podíl společníka na základním jmění (, a obchodního zákoníku), jednak jako majetek, který společník vkládá do společnosti ( obchodního zákoníku). Společenská smlouva S.-L., spol. s r. o., pak oba tyto významy rozlišuje, neboť dle obchodní majetek společnosti při jejím založení tvoří vložený majetek společníků v celkové výši 9,260.000,-- Kč, přičemž na vklad každého společníka se započítává část vloženého majetku tak, že vložený majetek stěžovatele činí 4,630.000,- Kč, z toho jeho vklad jako společníka 50.000,- Kč; vložený obchodní majetek společníků sestává z jednotlivých parcel a objektů, jež jsou jmenovitě uvedeny. Z obchodního zákoníku, dle kterého základní jmění společnosti s ručením omezeným je tvořeno předem stanovenými vklady společníků, z obchodního zákoníku, dle něhož musí hodnota vkladů souhlasit s hodnotou základního jmění společnosti s ručením omezeným, a z obchodního zákoníku, podle kterého základní jmění je peněžním vyjádřením souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti, pak lze dovodit, že za vklad je nutno pokládat pouze hodnotu odpovídající žalobcovu podílu na základním jmění společnosti, tedy částku 50.000,-- Kč. I když obchodní zákoník nevylučuje vklad přesahující hodnotu podílu společníka na základním jmění společnosti, pojem vklad je v uvedených ustanoveních pojímán jako vklad do základního jmění a z tohoto významu pojmu vklad vycházel i

Citovaný rozsudek napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že orgány veřejné moci nevzaly v úvahu, že čisté obchodní jmění obchodní společnosti se nemění a že společným znakem "v obou případech" jde pouze o vyjádření způsobu pořízení majetku z vlastních zdrojů společníků obchodní společnosti. Krajský soud navíc pochybil, když nevycházel z toho, co je uvedeno v normativní části , ale naopak z toho, co je uvedeno v poznámce pod čarou, což je dle stěžovatele nepřípustné, neboť, jak již uvedl Ústavní soud, co je uvedeno pod čarou, nemá závaznou povahu. Z tohoto důvodu orgány veřejné moci porušily y ČR, který zakotvuje princip právního státu. Dále došlo i k porušení práv stěžovatele dle a 2y, neboť mu nebyla zajištěna ochrana před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v důsledku vyměření daně ocitl v obtížné sociální situaci, žádá o odložení vykonatelnosti v záhlaví citovaného platebního výměru.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Finanční úřad v Ústí n. L. mimo jiné uvedl, že daň byla stěžovateli vyměřena poté, co nebyl schopen jednak vysvětlit rozdíl mezi ohodnocením vkládaných nemovitostí dle znaleckých posudků a hodnotou nemovitostí uvedenou v prohlášení o vkladu, jednak doložit vklad do základního jmění společnosti. Dále vyslovil - s odvoláním na § 58 odst. 1, § 59, § 105 odst. 1 a § 109 obchodního zákoníku - nesouhlas s tvrzením stěžovatele, dle kterého nezáleží na tom, zda je nemovitost vložena do základního jmění společnosti či do jejího jmění obchodního, a navrhl proto ústavní stížnost odmítnout. Finanční ředitelství v Ústí n. L. vylučuje, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, a pokud jde o námitku stěžovatele týkající se poznámky pod čarou, tato námitka nebyla v rozhodnutí o odvolání ani v rozsudku krajského soudu řešena. Dále finanční ředitelství uvedlo, že co je základním jměním, je specifikováno v § 58 obchodního zákoníku. Krajský soud v Ústí n. L. se vyjádřil v tom smyslu, že v daném případě bylo třeba vycházet z ustanovení obchodního zákoníku, týkajících se obchodních společností, jež mohou mít význam pro daňovou interpretaci pojmu vklad. Soud nijak nepřisuzoval předmětné poznámce závazný charakter, nýbrž jen charakter nadbytečné vysvětlující poznámky; pokud by měly být osvobozeny vklady do obchodních společností a družstev, muselo by jít o vklady dle obchodního zákoníku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že finanční orgány a následně obecný soud nevycházely z normativní části právního předpisu, nýbrž z poznámky pod čarou, jež nemůže být pravidlem chování, Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře řídí pravidlem, že to, co je uvedeno v poznámce pod čarou, nemá závaznou povahu a není pravidlem chování subjektů uvedených "nahoře nad čarou" ve vlastním textu právního předpisu (viz např. nález ze dne 2. 2. 2000,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 14). V daném případě však poznámka pod čarou žádný normativní obsah nemá, neboť, jestliže ustanovení hovoří o tom, že osvobozeny jsou vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev, pak je zřejmé, že tímto "zvláštním zákonem" musí být ten zákon, který upravuje příslušný okruh právních vztahů; tímto zákonem může tedy být výlučně obchodní zákoník. Z tohoto důvodu se poznámka pod čarou jeví Ústavnímu soudu jako nadbytečná, a tedy v souladu s právem (podle zásady "co je navíc, neškodí"); jejím účelem je pouze zlepšení orientace adresáta příslušné právní normy. Jde tedy o jinou situaci, než na kterou dopadá např. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, v níž se osvobození od daně z převodu nemovitostí (v případě převodů bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů) mělo - pouze na základě poznámky pod čarou - omezovat jen na určitou skupinu případů (byty v budovách bytových družstev).

Namítá-li stěžovatel, jak lze dovozovat z obsahu ústavní stížnosti, nesprávnou interpretaci citovaného ustanovení, je třeba připomenout, že Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR (srov. písm. d)y ČR, ). Z toho vyplývá i často Ústavním soudem opakovaná zásada, že tento soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.

Porušení žádné z výše uvedených zásad Ústavní soud nezjistil. Obecný soud se otázkou výkladu pojmu vklad velmi podrobně zabýval a své závěry v tomto ohledu učiněné řádně zdůvodnil v napadeném rozsudku. Obdobnou věc již ostatně posuzoval Ústavní soud a ve svém usnesení ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, a vzhledem k tomu, že osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění; pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. května 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu