Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 340/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti C., spol. s r. o., zastoupené D. W., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2001, domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, č. j. -48, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi řízení - Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu - o přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí ze dne 4. 2. 2000, č. j. FŘ-7600/13/99. Tímto rozhodnutím byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 1999, č. j. 124374/99/009512/5026, kterým byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1999 tak, že částka stanoveného nadměrného odpočtu se mění z částky 30,888.737,-Kč na částku 30,698.105,- Kč.

Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh daňového řízení a uvedla, že Městský soud přejal nesprávný názor Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, že odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené stěžovatelkou na vstupu při dovozu vratných lahví nelze uplatnit, neboť nárok na odpočet stěžovatelce vůbec nevznikl, a to vzhledem k zákonné úpravě týkající se dovozu vratných lahví v letech 1996 a 1997. Městský soud v Praze podle názoru stěžovatelky překročil hranice ústavnosti, neboť nesprávnou interpretací hmotně právních předpisů při aplikaci ustanovení čl. II odst. 1 , kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. , o dani z přidané hodnoty (dále jen ""), zásadním způsobem zasáhl do subjektivního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva, a nedostál své povinnosti poskytnout ochranu právům stěžovatelky. Tím porušil , a d (dále jen "") a y.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření a spis Městského soudu v Praze a vyjádření Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 2. 2002 uvedl, že v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností podrobně vyložil výklad ustanovení čl. II odst. 1 , který považuje za správný a odpovídající smyslu zákona. Z tohoto důvodu má za to, že postupem soudu a napadeným rozsudkem nebyla porušena namítaná práva stěžovatelky.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2002 uvedlo, že nadále zastává své stanovisko, které spočívá v závěru, že nelze zpětně uplatňovat nárok na odpočet u zboží (vratné lahve) za období, ve kterých ustanovení , o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet přímo zakazovalo.

Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze jiným zdaňovacím obdobím) téže stěžovatelky, již rozhodoval usneseními ze dne 27. 6. 2001,

sp. zn.

, a ze dne 6. 11. 2001,

sp. zn.

, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.

Stěžovatelka v podstatě opakuje námitky uvedené v řízení před Městským soudem v Praze, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y a y. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení y, podle kterého daně mohou být ukládány jen na základě zákona; to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním.

Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem shora citovaných vyjádření Městského soudu v Praze a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu s tím, že vznesené námitky stěžovatelky jsou zcela účelové. Z uvedených důvodů se tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv Ústavnímu soudu jeví jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem Městského soudu v Praze byly překročeny meze ústavnosti. Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

.

V Brně dne 16. 4. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu