Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 339/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti C., právně zastoupené D.W., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, čj. - 48, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka, s odvoláním na , a d a y ČR, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 4. 2. 2000, čj. FŘ-7252-B/13/99, jímž bylo na základě jí uplatněného odvolání proti konkludentnímu vyměření dodatečně přiznané daňové povinnosti změněna daňová povinnost za zdaňovací období únor 1999 tak, že byla zvýšena z částky 35,855.587,- Kč na 36,072.829,- Kč.

Stěžovatelka namítá, že jí byla uložena daňová povinnost, aniž by pro její uložení byl dán zákonný podklad, neboť správce daně a následně i soud nesprávně posoudili vznik nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty, když na danou situaci nesprávně aplikovali daňové předpisy. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení čl. II provedený soudem, je přesvědčena, že nesprávná interpretace hmotněprávních daňových předpisů, která jde k tíži daňového subjektu, je vždy současně zásahem do jeho ústavním právem chráněné sféry. I v případě, že by interpretace právní úpravy dopadající na daný případ byla jedním z možných logicky přijatelných výkladů, překračoval by postup městského soudu ústavněprávní limity. Daná právní úprava neodpovídá požadavku na jednoznačnost právní úpravy, a je proto třeba, dle názoru stěžovatelky, vycházet ze stanoviska Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho rozhodnutí,

sp. zn.

, dle kterého, pokud úmysl zákonodárce není v zákoně vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu, musí jít toto pochybení k tíži zákonodárce.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že na svých závěrech, které dle jeho názoru nevedou k porušení základních práv stěžovatelky, setrvává a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti dovozuje, že stěžovatelka se ústavní stížností snaží získat jistotu v otázce výkladu zákona o dani z přidané hodnoty. Nadále zastává stanovisko, že nelze zpětně uplatňovat nárok na odpočet u zboží za období, ve kterých ust. § 19 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet výslovně zakazoval. Doplnilo, že v letech 1998, 1999 až do 31. 3. 2000, sice byl nárok na odpočet daně u vratných lahví uznáván, avšak disproporce byla odstraněna hned další novelou zákona o dani z přidané hodnoty č.

Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud ověřil, že předmětem sporu bylo posouzení oprávněnosti postupu stěžovatelky, která v dodatečném daňovém přiznání za únor 1999 (správci daně podaném v květnu 1999) uplatnila nárok na odečet daně z přidané hodnoty za vratné láhve, zakoupené a dovezené ze zahraničí v roce 1996 a 1997, které používala při prodeji nealkoholických nápojů. Dle právní úpravy (ust. a zákona o dani z přidané hodnoty) platné do 31. 12. 1997 a od 1. 4. 2000 zákon zakazuje uplatnit daň z přidané hodnoty při nákupu vratných lahví. V období od 1. 1. 1998 uvedený zákaz neplatil, přičemž , který odpočet daně z přidané hodnoty umožnil, v ustanovení čl. II uvádí, že pro uplatnění daně za období před účinností tohoto zákona platí dosavadní předpisy. Stěžovatelka dovozovala, že výrazem "období" měl zákonodárce na mysli zdaňovací období a vzhledem k tomu, že uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za únor 1999, stalo se tak v době, kdy zákon takový postup umožňoval.

Správce daně a následně i soud však dospěli k závěru, že z dikce citovaného čl. II , jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1998, nutno dovodit, že termínem "za období" se rozumí období, ve kterém došlo k plnění a nikoliv zdaňovací období, ve kterém je nárok vykazován. Před uvedeným datem proto platí zákon v původním znění, zatímco novelizované znění se použije až pro plnění, k nimž došlo po 1. 1. 1998. , sice nově stanovil možnost uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v tříleté lhůtě od konce zdaňovacího období, v němž se plnění uskutečnilo (tedy zpětně), avšak pouze u těch plnění, u kterých zákon v tom kterém období, uplatnění nároku na odpočet připouštěl, což však v případě vratných lahví bylo přímo zakázáno. Soud obdobně ani nesouhlasil s názorem stěžovatelky, podle níž je "uplatněním daně za období po účinnosti zákona" každé zahrnutí daně na vstupu do daňového přiznání za kterékoliv zdaňovací období počínaje 1. 1. 1998 (tj.od účinnosti ), neboť stěžovatelka posuzuje oprávněnost nároku z hlediska, kdy byl uplatněn a nikoliv, kdy vznikl.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že z jeho předchozí judikatury vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy pátéd. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např.

sp. zn.

). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje tytéž důvody, kterými argumentovala již v předchozích řízeních, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další odvolací instance.

Ústavní soud po seznámení se se spisovým materiálem ověřil, že Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí FŘ, které zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru v souladu s ustanovením V odůvodnění svého rozhodnutí se soud vypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými námitkami a dostatečně objasnil, proč shledal rozhodnutí správce daně za rozhodnutí odpovídající platné právní úpravě, tedy v souladu s ustanovením , uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho právním závěrům, dle kterých v dané věci nebylo rozhodné, kdy byl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatněn, ale za podstatnou považoval skutečnost, že s ohledem na právní úpravu dané problematiky v příslušném období nárok na odečet daně z přidané hodnoty vůbec nevznikl, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud ani neshledal, že by příslušná právní úprava byla natolik nejasná, že by připouštěla možnost dvojího výkladu a dodává, že důsledně rozlišuje pojem "zdaňovací období" a pojem "období".

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka využila možnosti se obrátit se svou žalobou k obecnému soudu, který její věc zákonu odpovídajícím způsobem projednal, nebylo shledáno porušení jejího práva na spravedlivý proces, které samo o sobě negarantuje úspěch v řízení, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ustanovením d, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, je určeno, že daně mohou být ukládány na základě zákona, to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atd. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem, přičemž, jak je uvedeno výše, nebyla shledána ani neústavnost interpretace příslušných zákonných ustanovení.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéd, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu