Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 157/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 ( -11) a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v , a y ČR a dále

, , , 2 a d.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 ( -11) byl odmítnut opravný prostředek stěžovatele ( ) proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 10. října 2001 (PÚ 1725/91-25), jímž bylo podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), rozhodnuto o restitučním nároku účastníků - oprávněných osob (H. A. B., MUDr. M. A. B., MUDr. K. B., PhDr. L. B.); obecný soud tak rozhodl proto, že stěžovatel nebyl účastníkem předcházejícího správního řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že pozemky p. č. 832/15, 843/6, 843/7 v obci J., k. ú. T. (předmět restituce) mu byly přiděleny v červenci 1954, od této doby je užívá v dobré víře, a proto je jejich vlastníkem. I kdyby k nabytí jeho vlastnictví nedošlo přídělem, nabyl by vlastnictví k nim vydržením. Stěžovatel je totiž toho názoru, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám brání jeho vlastnictví a domnívá se, že "v řízení byl porušen jeden ze základních principů řádného procesu, a to ochrana práv a právem chráněných zájmů občana jako účastníka soudního a správního řízení". Stěžovatel vychází z toho, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a ochrany vlastnického práva se domáhá v dosud neskončeném občanskoprávním řízení. Dříve než v této jeho věci bylo pravomocně rozhodnuto, pozemkový úřad vydal posuzované nemovitosti v restituci, aniž by stěžovateli v restitučním řízení přiznal postavení účastníka.

Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, event. pro případ, že by Ústavní soud dovodil, že vymezení okruhu účastníků vylučuje použití , podal návrh na zrušení ustanovení zákona o půdě s odůvodněním, že jeho aplikací došlo k zásahu práv stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení skutečnosti, zda měl být stěžovatel účastníkem restitučního řízení, které bylo prováděno podle zákona o půdě. Toto řízení je zvláštním druhem správního řízení se speciální úpravou stran účastníků řízení ve vztahu k obecné úpravě účastenství ( ), neboť v jeho rámci jsou předmětem zkoumání podmínky, zda dané osoby splňují předpoklady oprávněné osoby, apod. Podle zákona o půdě jsou účastníky řízení oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Jak správně zdůraznil obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, stěžovatel nebyl účastníkem řízení jako oprávněná osoba a ani s ním jako s účastníkem (oprávněnou osobou) nebylo jednáno; neměl rovněž postavení povinné osoby ani pozemkového fondu. Stěžovatel proto nebyl účastníkem správního řízení a obecný soud nepochybil, když opravný prostředek z tohoto důvodu odmítl ( ).

Tvrzení stěžovatele stran nabytí jeho vlastnictví k předmětným pozemkům přídělem nebo vydržením ostatně v restitučním řízení relevantní býti nemohou, neboť se týkají vlastnických vztahů, k jejichž posouzení je výlučně příslušný soud v řízení občanskoprávním. Stěžovatel se tak může domáhat ochrany jiným procesním postupem, což také činí způsobem naznačeným v ústavní stížnosti (viz jeho určovací žaloba vedená u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou - ); již proto nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (svobod), zvláště když v soukromoprávních (tedy i vlastnických) vztazích se uplatňuje princip "vigilantibus iura" - nechť si každý střeží svá práva. Bylo věcí stěžovatele, aby právní stav uvedl do souladu se stavem faktickým již dříve.

Stěžovatel svou ústavněprávní argumentaci opřel o porušení d, dle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, když přehlíží, že právně vlastnictví dosud nenabyl; již proto nemohlo dojít ani k jakémukoliv omezení jeho vlastnického práva.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, zvláště když ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo řádným a ústavně konformním způsobem odůvodněno ( ve spojení s ). Z tohoto důvodu nebylo shledáno ani porušení , y ČR, , , 2 a d, odhlédnuto již od toho, že stěžovatel porušení těchto článků v odůvodnění ústavní stížnosti ani blíže neodůvodnil.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních vývodů, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na zrušení § 9 odst. 8 zákona o půdě, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2002