Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5678/2017

28 Cdo 5678/2017-697

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

PRAGOCHEMA spol. s r. o.,

1)

České republiky – Státního pozemkového úřadu

, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

2) O. B.,

K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181,

3) Plzeňských městských dopravních podniků, a.s.

, IČO 25220683, se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, zastoupených Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5,

o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu

, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání účastníka 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. června 2017, č. j. -640, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. června 2017, č. j. -640, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. listopadu 2016, č. j. -577,

se ruší

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 11. 2016, č. j. -577, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Klatovy, ze dne 29. 3. 2005, č. j. PÚ 3460/92 H2, 135/2005, kterým byly účastníku 2) vydány níže popsané spoluvlastnické podíly, výrokem, dle něhož se návrh účastníka 2) na vydání jedné ideální poloviny pozemků v k. ú. Ž. R. zamítá a požadované spoluvlastnické podíly se mu nevydávají; a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále bylo účastníku 2) uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 1/ a 3/ (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně právem jednal s účastníkem 2) jako s účastníkem řízení a že žalobce je v řízení pasivně věcně legitimován, zdůrazňuje, že oba byli účastníky řízení před správním orgánem, který přezkoumávané rozhodnutí vydal. Za podstatnou přitom považoval otázku, zda účastník 2), coby syn původního přídělce, má právo na vydání předmětných spoluvlastnických podílů, přičemž uzavřel, že podmínky pro vrácení těchto podílů v jeho případě nebyly splněny, když nebyl naplněn žádný z restitučních důvodů ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “). Rozhodnutí soudu prvního stupně, který návrhu na vydání odňatých spoluvlastnických podílů nevyhověl a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí správního orgánu, proto potvrdil.

Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal účastník 2) dovolání, v němž předestřel otázku pasivní věcné legitimace v restitučním řízení konaném dle zákona o půdě. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. . Z okolnosti, že žalobce nebyl vlastníkem sporných pozemků k datu účinnosti zákona o půdě, dovozoval, že tento není osobou povinnou, a tudíž ani osobou v restitučním řízení pasivně věcně legitimovanou. Dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu i při posuzování otázek, zda otec účastníka 2) užíval předmětné pozemky, zda se stal jejich vlastníkem, zda žalobce uhradil za pozemky a na nich vybudované stavby částku 1 520 000 Kč a zda byly splněny podmínky pro vrácení těchto pozemků právnímu nástupci přídělce podle § 6 zákona o půdě. Mínil, že otázky, zda otec účastníka 2) byl politickým tajemníkem MNV, zda aktivně prosazoval zájmy KSČ a zda za předmětné pozemky nebylo zaplaceno, dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, přičemž by tyto otázky měly být dovolacím soudem oproti závěrům odvolacího soudu vyřešeny jinak. Kromě toho vytýkal, že odvolací soud pominul vyjádření a důkazy snášené na podporu jeho tvrzení, aniž vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil, čímž měl řízení zatížit vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.

Žalobce ve vyjádření k dovolání trval na tom, že mu ve sporu svědčí aktivní věcná legitimace a navrhl odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.

Účastník 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že předmětné pozemky byly dovolateli vydány v souladu s platnou právní úpravou, a proto se ztotožňuje s dovolacími námitkami.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem 2/) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky pasivní věcné legitimace v restitučním řízení konaném podle zákona o půdě, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže citovanou judikaturu).

Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají, když napadené rozhodnutí přes výtky dovolatele nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno pro nedostatek důvodů označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, přičemž obsah odůvodnění dovolateli zjevně nebránil ve zformulování relevantního dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky žalobcovy věcné legitimace.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů ( ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.

K doložení svého oprávnění k podání žaloby dle a násl. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem ( ). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Účastníkem řízení o žalobě podle je zároveň vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle náleží právo návrhové). Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle V ostatních případech soud rozhodne věcně, tj. žalobu buď zamítne, dojde-li k závěru, že žalobce na svých právech dotčen nebyl, v opačném případě pak rozhodne ve věci samé jinak, než rozhodl správní orgán (srov. opětovně Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2049; z judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. ).

Podle § 5 zákona o půdě, ve znění účinném od 28. 2. 1992, povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států (odstavec 1). Osobou, která nemovitost takto drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník (odstavec 2).

Podle § 9 zákona o půdě nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (odstavec 4). Účastníky řízení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba (odstavec 8).

Okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je ustanovením § 9 odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v ustanovení zákona o půdě, jež je v daném restitučním řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení , , je zde vyloučena ( ; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2018, či ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. ). Rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se pak přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, a to ani tehdy tvrdí-li, že je aktuálním vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat ve smyslu a násl. žalobu směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok přichází tedy v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle , 2 zákona o půdě. V situaci, kdy znaky osoby povinné dle , 2 zákona o půdě žalobce zjevně nenaplňuje, je pak z povahy věci vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen; v takovém případě ovšem není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle a násl. , pročež je namístě onu žalobu odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že žalobce, jenž předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) nevlastnil, ani nedržel, když je nabyl až ve veřejné dražbě konané dne 15. 4. 1998, a nemohl tak naplňovat znaky osoby povinné dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě, je v projednávaném restitučním sporu pasivně věcně legitimován, tudíž zjevně neobstojí jako správný, přičemž odporuje i výše citované ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu. Z uvedeného důvodu nemohl být žalobce posuzovaným rozhodnutím pozemkového úřadu ani dotčen na svých právech, pročež nebyl ani oprávněn napadnout je žalobou v řízení dle a násl. , a jím podaná žaloba tak měla být odmítnuta ( ).

K případnému vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků (účastníka 2/ z titulu přiznaného restitučního nároku a žalobce z titulu nabytí ve veřejné dražbě) pak poslouží jiné právní nástroje, a to buď souhlasné prohlášení duplicitních vlastníků, nebo určovací žaloba ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. ; k řešení takového typu sporu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ).

Jelikož tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ), aniž se více zabýval dalšími dovolacími námitkami, jež se zřetelem k výše uvedenému pozbývají relevanci; současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( , věta druhá, ). Podle ustanovení , věty první, rozhodl o dovolání bez jednání.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 7. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu