Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 94/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. E., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Bryksova ul. 939/37, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. prosince 2000, č.j. 197/2000 - 36, takto :

Řízení se zastavuje.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho práv dle d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. , uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci dle § 265 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, a to proto, že stěžovatel se dne 31. 10. 1957 nedostavil k výkonu vojenské základní služby dle povolávacího rozkazu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, když se hlásí ke Svědkům Jehovovým. Dále byl rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání stejného trestného činu, když se dne 27. 12. 1957 dostavil na vojenskou správu dle povolávacího rozkazu, ale vojenskou službu odepřel nastoupit se stejným odůvodněním, jako v prvním případě. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když po nástupu vojenské základní služby ji odmítl vykonávat se stejným odůvodněním jako v prvních dvou případech. Za to byl stěžovatel odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody na 3 roky. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. , byly ve smyslu , o soudní rehabilitaci, zrušeny v celém rozsahu oba odsuzující rozsudky z roku 1957 a 1958. Třetí odsuzující rozsudek z roku 1960 byl v rehabilitačním řízení zrušen jen co do výroku o trestu, a to usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. , které nabylo právní moci dnem vyhlášení. Současně bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. , při nezměněném výroku o vině ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku z roku 1960 o spáchaní trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dle trestního zákona rozhodnuto tak, že se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl téhož dne právní moci. Proti rozsudkům z roku 1960 a 1991 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona s tím, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem". Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl.

Stěžovatel podal proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost v podstatě s odůvodněním, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem", a že odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení bylo v souladu s právy stěžovatele dle mezinárodních úmluv.

Dne 18. 1. 2002 obdržel Ústavní soud sdělení advokáta o tom, že stěžovatel zemřel, ale pozůstalá manželka trvá na projednání věci. K podání byla přiložena i plná moc.

Podle ustanovení § 275 trestního řádu, upravujícího řízení o stížnosti pro porušení zákona, "byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel". Nicméně uvedené ustanovení nelze analogicky aplikovat v řízení před Ústavním soudem, neboť tomu brání ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle něhož "pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení a předpisy vydané k jeho provedení". Protože neupravuje překážky postupu řízení, je v daném případě na místě analogicky použít příslušná ustanovení . Podle platí, že ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo v něm může pokračovat. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které v řízení jde, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádné právní nástupce.

V daném případě nejsou předmětem řízení žádná majetková práva stěžovatele, jež by jeho smrtí přešla na dědice ( ), nýbrž se jedná o trestní věc, a to trestní stíhání pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle trestního zákona, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen v roce 1960 a později bylo od potrestání upuštěno, a v souvislosti s ním o namítané porušení stěžovatelem uváděných práv. Proto nepřichází v úvahu procesní nástupnictví pozůstalé manželky ve smyslu , na základě kterého by mohla vstoupit do řízení po zemřelém stěžovateli, a proto Ústavní soud řízení zastavil s odkazem na ustanovení ve spojení s , a to ve smyslu své ustálené judikatury (srov. např. usnesení ze dne 18. 4. 2000,

sp. zn.

, usnesení ze dne 20. 7. 1999,

sp. zn.

, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení č. 15 pod č. 48, usnesení ze dne 29. 2. 2002,

sp. zn.

).

Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost lze hodnotit navíc i jako nepřípustnou dle , když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ), protože, jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, stěžovatel se vzdal možnosti podat stížnost proti částečně rehabilitačnímu usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. , vyjádřil tak spokojenost se svou částečnou rehabilitací, a tím se vlastním rozhodnutím zbavil zákonného přípustného opravného prostředku způsobilého k nápravě věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 3. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu