Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 529/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. H. a L. M., zastoupených Mgr. J. F., advokátkou, , proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2001, č.j. -212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, č.j. -180, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ze spisového materiálu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2001, č.j. -212, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelek proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, č.j. -180. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 1995, č.j. -76, podle kterého bylo město Nový Jičín povinno vydat a vyklidit stěžovatelkám blíže určené nemovitosti. Krajský soud v této věci rozhodoval již podruhé, vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, č.j. -154, jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek v této věci. Nejvyšší soud v tomto zrušovacím rozhodnutí dospěl k závěru, že původní žalobci se podle protokolu ze dne 15. 9. 1950 svých nemovitostí (domu a dvou pozemků pro potřeby mateřské školky) v podobě přídělu písemně vzdali ve prospěch státu, což bylo též státem písemně přijato, a že je to třeba považovat za smlouvu o darování nemovitosti státu, k němuž mohlo dojít v tísni ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích. Dále bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se věcí zabýval i s ohledem na § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k domu a podle § 6 odst. 1 vládního nařízení č. 163/1947 Sb., o přídělu konfiskovaných rodinných domků (přídělové nařízení pro rodinné domky) v návaznosti na možnou aplikaci § 3 odst. 1 o.z. Odvolací soud opět změnil vyhovující rozsudek soudu prvého stupně. Dovodil, že v daném případě se jednalo o naplnění restitučního důvodu, jak bylo výše uvedeno, neboť nemovitosti byly darovány v tísni, když vyšel z předpokladu, že nikdo se svého majetku nevzdává dobrovolně. Současně však dospěl k závěru, že žalobě nelze vzhledem k § 3 odst. 1 o.z. vyhovět, neboť vzniklá křivda již byla odčiněna poskytnutím náhradního přídělu, který stěžovatelky dosud užívají.

Nové dovolání bylo rubrikovaným rozsudkem dovolacího soudu zamítnuto, když nebyla prokázána důvodnost žádného z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech. Stejně tak neshledal nesprávné právní posouzení věci s ohledem na to, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o.z. s přihlédnutím k § 6 cit. vládního nařízení, a to proto, že vzniklá křivda byla již odčiněna poskytnutím náhradního přídělu, tj. přídělem domu čp. 1565 s pozemky ještě před účinností restitučního předpisu.

II.

Stěžovatelky se cestou ústavní stížnosti domáhají zrušení rubrikovaných rozsudků obecných soudů, když tvrdí, že podle jejich názoru obecné soudy nepřihlédly k takovým skutečnostem, jako že původní dům byl přidělen manželům H., kdežto náhradní příděl manželům H. a jejich dceři L., tedy třem osobám, původní rodinný domek byl v jiné (klidové) části města, bez zástavního práva, ve vyšší přídělové ceně 164.053,- Kč ve srovnání s 133.832,- Kč, manželé H. až do roku 1957 nebyli jeho vlastníky a platili nájemné, v nově přiděleném době byly dva byty obsazeny nájemníky, do původního přídělu manželé H. investovali, aniž jim to bylo vráceno, nově přidělený dům byl postaven z nekvalitních cihel z tzv. bouračky.

Obecné soudy tak měly kvalitativně a kvantitativně zkoumat, o jaké příděly se jednalo. Protože se však omezily na zjednodušující závěr a opřely své rozhodnutí o o.z., který nelze na daný případ vztáhnout, bylo jimi zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") v návaznosti na y ČR.

III.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelky byly řádně zastoupeny ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku porušení y, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se na uvedenou problematiku nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o poskytnutí ochrany vlastnickému právu již existujícímu (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 5), nýbrž pouze o uplatnění práva na řádné soudní projednání neuspokojeného restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Rovněž námitka porušení práva na spravedlivý proces nebyla shledána opodstatněnou. Podle y ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelek v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měly možnost ve smyslu y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy jim tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jejich žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatelky v řízení neuspěly, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.

Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.

Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Takováto situace však nenastala. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud neshledal v rámci své kompetence ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek z hlediska použití § 3 odst. 1 o.z., když postup Nejvyššího soudu odpovídá judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn.

).

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu