Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 490/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. I. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 30. 9. 1999, kterou Ústavní soud obdržel 5. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. , jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. , a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že výše uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž bylo podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno žalobě stěžovatele na uzavření dohody o vydání specifikovaných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný v daném sporu, Farní sbor českobratrské církve evangelické (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o názor, že stěžovatelův výkon práv, přiznaných mu restitučním zákonem, nebyl v rozporu s dobrý mi mravy podle , spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě vydání předmětných nemovitostí by totiž vedlejší účastník ztratil bez jakékoli náhrady vlastnické právo k jím zhodnocenému objektu, který zhodnotil vložením relativně velkých nákladů z vlastních prostředků do rekonstrukce.

Základem ústavněprávní argumentace stěžovatele je tvrzení, že Nejvyšší soud ČR dospěl v této věci "postupem, porušujícím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces k právnímu názoru, kterým jsou soudy nižších stupňů vázány a další řízení před těmito soudy je proto ve své podstatě jen pokračováním v porušování uvedeného práva". Stěžovatel dále sám uvedl, že si není zcela jist, zda rozsudek Nejvyššího soudu je posledním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nicméně si je jist, že tento rozsudek je zásahem orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručeného základního práva. V obsáhlé ústavní stížnosti jsou poté uvedeny další skutečnosti, které podle názoru stěžovatele vypovídají o porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel zdůraznil, že opírá-li obecný soud své rozhodnutí o § 3 odst. 1 obč. zákoníku, měl by vždy co nejpřesněji definovat soubor etických zásad a jejich obsah, které v čase a místě jeho rozhodování platí a měl by jasně stanovit, která z těchto zásad byla porušena a proč se tedy právě v tomto případě rozhodl pro odepření ochrany jinak nespornému právu. Závěrem stěžovatel požádal Ústavní soud, aby postupoval podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jelikož má za to, že jeho stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy.

Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Ve vyjádření za Nejvyšší soud ČR uvedl předseda senátu JUDr. M. F., že napadený rozsudek nemůže být zásahem soudu jako orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, využil-li dovolací soud možnosti dané mu ustanovením věty za středníkem ve spojení s ustanovením věty druhé a v tam uvedeném rozsahu nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, včetně jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovodil, že z poměru jako zákona speciálního a jako zákona obecného vyplývá, že ust. obč. zákoníku se při absenci takového ustanovení v restitučním zákoně uplatní i při výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů podle restitučního zákona. Tento právní názor, který zaujal i odvolací soud, stěžovatel nezpochybnil. Co se týče závěru, že stěžovatelův postup při výkonu práv podle restitučního zákona byl v rozporu s dobrými mravy, odkázal účastník řízení na odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec tohoto odůvodnění dodal, že jestliže stěžovatel sdělil vedlejšímu účastníkovi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že se rozhodl pro peněžní náhradu (a že tudíž vydání nemovitosti nepožaduje), je vyloučeno, aby později, navíc po uplynutí šestiměsíční propadné lhůty ( restitučního zákona) namísto peněžní náhrady požadoval další výzvou vydání tehdy už zrekonstruované nemovitosti.

Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. Č. S., který poukázal na ust. , podle kterého je právní názor dovolacího soudu pro odvolací soud závazný a domnívá se, že mu proto nepřísluší posuzovat právní názor dovolacího soudu, a to tím spíše, že jde o věc pravomocně dosud neskončenou. Městský soud v Praze je přesvědčen, že stěžovatelova ústavní stížnost svým významem nepřesahuje podstatně jeho vlastní zájmy, a za situace, kdy řízení nadále probíhá, je nepřípustná. Navrhl proto, aby ústavní soud stížnost odmítl.

Judr. I. K. ve vyjádření za Obvodní soud pro Prahu 3 uvedla, že podle jejího názoru jí nepřísluší polemizovat s právními závěry Nejvyššího soudu.

Za vedlejšího účastníka řízení, Farní sbor českobratrské církve evangelické se vyjádřil JUDr. V. P., který je toho názoru, že z procesního hlediska je ústavní stížnost nepřípustná, když zrušení rozhodnutí svou povahou nepochybně otevírá možnost použití procesních prostředků a nemůže být tedy překážkou spravedlivého procesu, ale naopak právo na spravedlivý proces umožňuje. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Pokud by Ústavní soud dospěl k jinému názoru, vedlejší účastník zvláště upozornil, že se v předchozím řízení několikrát dovolával toho, aby nebyla porušována jeho základní práva, zaručená ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami podle y ČR. Uvedl, že modlitebna, o kterou se vede spor, nebyla nikdy ve vlastnictví stěžovatele, ani jeho právní předchůdkyně. Vedlejší účastník objekt na modlitebnu přeměnil, přičemž velké investiční náklady byly získány i od řady zahraničních církevních organizací a ze sbírek příslušníků církve. Podle názoru vedlejšího účastníka argumenty stěžovatele vesměs zkreslují skutkový stav a jeho jednání při uplatňování jeho nároků obsahovalo řadu skutků, jimiž se v rozporu s dobrými mravy snažil získat předmětnou nemovitost. Vedlejší účastník uzavřel, že pokud ústavní soud stížnost neodmítne, navrhuje, aby byla zamítnuta.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda ( ). Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení cit. zákona sice umožňuje, aby ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, to však jen v případě, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V daném případě ústavní

4

soud zjistil, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, aniž vyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Co se týče otázky interpretace , kterého se stěžovatel dovolává, když uvádí, že má za to, že jeho stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, Ústavní soud již dříve judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že ho nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (viz. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, č. 19). Vedle dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením je druhou podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. Je nezbytné, aby byla splněna i podmínka zvláště kvalifikovaného, podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele. K tornu v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. V posuzované ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým však nebyla jeho věc před obecnými soudy pravomocně skončena, když tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o jejím vrácení soudu prvního stupně, který měl v rámci pokračujícího řízení ve věci stěžovatele znovu jednat a rozhodovat. Je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně. Restituční řízení nebylo ukončeno a stěžovatel nevyčerpal (v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat) všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva. Není možné, se zřetelem ke zkoumanému případu, vyvozovat pouze z dané procesní situace a ze skutečnosti, že dovolací soud vyslovil závazný právní názor, podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele a porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud dále poukazuje na svoji obecně přístupnou konstantní judikaturu, podle níž je pravomoc Ústavního soudu ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána pouze subsidiárně. Nebylo by žádoucí z hlediska principu právní jistoty, aby Ústavní soud vedl řízení ve věci, o níž paralelně jednají, nebo budou jednat obecné

soudy. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, aniž se zabýval jejími dalšími formálními a obsahovými náležitostmi, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučen., Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 12. října 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu