Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 18/02

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. -34, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2002, se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Napadené rozhodnutí považuje za nedůvodné a nespravedlivé.

Z obsahu spisového materiálu, připojeného k ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:

Obvodní úřad Městské části Praha, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 14. 4. 1999, čj. Výs.Koš.1181-1673/99-Pí-R, dodatečně povolil stavebníkům B. a V. T. stavbu plné zdi oplocení včetně zábradlí na pozemku č. parc. 2053/2 a č. parc. 1037/4 u domu č.p. 1181 v k.ú. K. M. hlavního města Prahy, odbor výstavby, jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 31. 1. 2000, čj. MHMP-62587/1999/VYS, zamítl odvolání V. Š. jako nepřípustné.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. -34, žalobou napadené rozhodnutí M. hlavního města Prahy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Podle , na nějž odkazuje y, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů oprávněných k podání návrhu, je stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem.

Podle písm. d) y a ustanovení , je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Vždy proto musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.

V dané věci se M. hlavního města Prahy zřejmě považuje za "právnickou osobu", ačkoliv z povahy projednávané věci je zřejmé, že je úřadem obce s přenesenou působností, vykonávající státní správu ( a násl. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, , o územním plánování a stavebním řízení, ve znění pozdějších předpisů). V uvedeném správním řízení M. vystupoval v postavení správního orgánu rozhodujícího o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu v oblasti státní správy ( , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného vyplývá, že v daném právním vztahu vystupoval v nadřazeném postavení, nikoliv v postavení rovném. Pokud tedy bylo jeho rozhodnutí úspěšně napadeno správní žalobou, nemůže podat proti rozhodnutí správního soudu ústavní stížnost, neboť jako orgán státu není nositelem základních práv a svobod ve smyslu ustanovení . Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na závěry, které přijalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. . Těmto závěrům svědčí i formulace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za poškozené v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly. Ústavní soud rovněž poukazuje na své rozhodnutí

sp. zn.

(publikované pod č. 10 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10), v němž se uvádí, že funkcí ústavní stížnosti je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci. Na uvedeném závěru nemůže v dané věci nic změnit ani okolnost, že M. hl. města Prahy vystupoval jako účastník v řízení vedeném u Městského soudu v Praze podle části páté , neboť v tomto řízení měl jako žalovaný zvláštní procesní způsobilost dle ustanovení .

S ohledem na předchozí uvedené závěry Ústavní soud dále neposuzoval jiné důvody, které by zřejmě vedly k odmítnutí návrhu jako opožděně podaného a nepřípustného pro nevyčerpání všech právních prostředků.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 1. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj