Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 666/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátkou JUDr. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 3. 1998, č.j. -84, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na úhradu částky 80.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil zcela správné právní závěry. Stejného názoru (jako okresní soud) je i v otázce, že neexistuje žádný exaktní důkaz "o pravosti a ceně předmětných obrazů", že spolehlivě nelze ani dovodit, že šlo o originály obrazů, takže stanovení jakékoliv ceny nemělo racionální základ. Protože se skutkový stav ani v odvolacím řízení nezměnil, považuje krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání shledal nepřípustným z hlediska ustanovení i . Stěžovatel totiž dovoláním napadl potvrzující rozsudek odvolacího soudu, leč nebyla v něm vyslovena přípustnost dovolání dle a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ani neučinil ( ). Ve věci se nejedná ani o případ, kdy by soud I. stupně rozhodoval až poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení a konstatuje, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména v souvislosti s d (dále jen ), podle nichž nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých a dále a y, z nichž plyne, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že věc má být projednána bez zbytečných průtahů. Dle jeho názoru mělo být dovolání shledáno přípustným ve smyslu [stěžovatel nesprávně uvedl ], protože se domnívá, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V rámci dokazování před obecnými soudy - s ohledem na v minulosti probíhající spory, kdy prý bylo prokázáno, že je výlučným vlastníkem předmětných obrazů - se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, protože soudy řádně nezhodnotily všechny důkazní prostředky. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho procesní práva a že soudy nesplnily svoji povinnost podle .

Proto navrhuje, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu ČR byly zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho ingerence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález

sp. zn.

, str. 47, svazek 8, nález

, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2001 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení . Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 16. 11. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel.

Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.

Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení , a (ve znění před účinností ), přípustné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a přesvědčivé a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V tomto směru platí, jak Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( až )...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález

sp. zn.

, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení .

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu