Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 560/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené Mgr. J.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, č.j. -256 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, č.j. -223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, č.j. -256 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, č.j. -223. Citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl její dovolání jako opožděné. Uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 2,067.870,- s příslušenstvím, z titulu náhrady škody vzniklé neuplatněním restitučního nároku ve stanovené lhůtě u soudu, se zamítá, a to s odůvodněním, že jejímu nároku by nebylo možno vyhovět, ani kdyby dodatečně splnila důsledně svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní, neboť žalovaný se dovolal promlčení jejího nároku ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák.

Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud ČR nesprávným výkladem části dvanácté, hlavy I., bodu 17 , porušil její právo na spravedlivý proces zakotvené v d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") tím, že "zkrátil" lhůtu k podání dovolání a tak jí odňal přístup k soudům. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že povinnost projednat a rozhodnout dovolání podle dosavadních předpisů ve smyslu cit. bodu 17 zahrnuje i lhůtu k podání dovolání, která podle , ve znění platném do 31. 12. 2000, činila jeden měsíc. Je toho názoru, že lhůta k podání dovolání se v jejím případě řídila již novou právní úpravou platnou od 1. 1. 2001 a činila dva měsíce.

Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítla, že po podání žaloby na náhradu škody vůči svému právnímu zástupci (který údajně neuplatnil včas její nárok dle ), se začal v judikatuře měnit názor na charakter lhůty obsažené v cit. ustanovení a vzniklé pochybnosti byly odstraněny až rozhodnutím Ústavního soudu. Za takového stavu právní nejistoty stěžovatelka uplatňovala své nároky a zčásti tedy doplatila na nepředvídatelnost ve vývoji názorů na povahu uvedené lhůty v soudní judikatuře. Proto tvrdí, že napadeným rozsudkem byl porušen y ("Ústava"), zakotvující princip právní jistoty, a že odvolací soud neměl s ohledem na dobré mravy přihlédnout k námitce promlčení. Z těchto důvodů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v y a Úmluvy.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru ústavní práva stěžovatelky nebyla jeho rozhodnutím porušena. Její názor vyslovený v ústavní stížnosti, že dovolací soud měl včasnost dovolání posuzovat podle , ve znění účinném od 1. 1. 2001, nerespektuje procesní předpisy. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 , který "stanoví jinak" ve smyslu ust. bodu 1 této hlavy, byl totiž dovolací soud vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2001, povinen věc projednat a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů - ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání, která byla jednoměsíční. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost proti napadenému usnesení byla odmítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 , na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podala včas a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil její ústavní právo na spravedlivý proces. Tento záměr stěžovatelky nelze akceptovat. Ta byla především povinna, pokud se chtěla dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z y. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17 Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky zcela správnou a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Pokud jde o argumentaci stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu, ta v podstatě směřuje proti rozsudku vydanému Okresním soudem Mladá Boleslav v restitučním sporu vedeném pod sp. zn. . Konstrukce stěžovatelky, že nejasnosti či pochybnosti v judikatuře ohledně povahy jednoroční lhůty pro uplatnění nároku u soudu dle , ve znění pozdějších předpisů, je v příčinné souvislosti se zamítnutím jejího nároku na náhradu škody v řízení vedoucím k vydání napadeného rozsudku krajského soudu, je ryze účelová. Zejména však třeba uvést, že pozdní podání dovolání zakládá nesplnění podmínky vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy jde o námitky proti rozsudkům soudu prvého a druhého stupně, je třeba v této části považovat ústavní stížnost na nepřípustnou ( cit. ). Také v tomto směru tedy nenalézá Ústavní soud ničeho, co by věc posunovalo do roviny ústavněprávní.

Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu