Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 660/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. A. A., zastoupené advokátem Mgr. V. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. ,

takto :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. .

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že při posuzování předmětného dovolání vycházel ze znění před jeho novelizací, provedenou , jelikož dle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. tohoto zákona se dovolání, podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tzn. podle ve znění platném do 31. 12. 2000. V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle ve znění platném do 31. 12. 2000, protože rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. ) byl vydán dne 27. 10. 2000. Nejvyšší soud konstatoval, že podle dosavadních právních předpisů je nutno posoudit rovněž otázku včasnosti podaného dovolání. Citovaný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 3. 2001, avšak stěžovatelka podala dovolání k poštovní přepravě až dne 11. 5. 2001. Protože dle ustanovení (v původním znění) bylo nutno podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tzn. v daném případě do 13. 4. 2001, shledal Nejvyšší soud toto dovolání opožděným a proto je odmítl.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu a 2 d tím, že chybně interpretoval část dvanáctou hlavu I bod 17. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek napadený dovoláním byl vydán v odvolacím řízení, které bylo provedeno až tím, že Krajský soud v Ostravě vydal příslušný rozsudek, a to dne 12. 2. 2001. Odvolací řízení bylo prý tedy provedeno až za účinnosti novely č. ; podle ustanovení tohoto zákona byla stanovena lhůta k podání odvolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, takže dovolání bylo podáno včas. Stěžovatelka konečně uvádí, že i kdyby byl výklad dovolacího soudu formálně správný, bylo nicméně jeho rozhodnutím porušeno její právo na soudní ochranu, jelikož uvedený výklad neodpovídá principům materiálního právního státu.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno a zároveň navrhla i odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje část dvanáctou hlavu I bod 17. Toto ustanovení zní takto: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti ( y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15. citovaného ustanovení ). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti (dne 27. 10. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění , platného před změnou provedenou Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté hlavy I bodu 17. Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení ve znění před účinností - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva" a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Za tohoto procesního stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, který má akcesorickou povahu a sdílí tak právní osudy odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu