Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 597/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ve věci žalobkyně L. V. proti žalovanému P. P. zastavil řízení o určení otcovství k nezletilé K. V. a schválil blíže specifikovanou dohodu rodičů. Soud zároveň rozhodl o tom, že stěžovatel (soudní znalec) je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení částku 33.475 Kč, protože prý řádně nepodal znalecký posudek a zavinil tím vznik nákladů státu v uvedené výši. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením potvrdil část citovaného výroku rozsudku okresního soudu, kterou byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit příslušné náklady řízení.

Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu.

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud především konstatoval, že při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění před jeho novelizací, provedenou , jelikož dovolání podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. V daném případě Nejvyšší soud shledal, že dovolání přípustné nebylo. Přípustnost dovolání proti usnesení totiž upravuje tak, že dovolání připouští jen proti usnesení, jímž bylo změněno usnesení soudu prvého stupně; z dovolacího přezkumu je však výslovně vyloučeno usnesení o nákladech řízení. Ohledně dovolacího důvodu podle ustanovení Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud ve svém usnesení přípustnost dovolání nevyslovil a ani stěžovatel sám návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal. Nebyla prý dána ani žádná z okolností tzv. zmatečnosti dle ustanovení Stěžovatel sice tvrdil, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem [písm. f) citovaného ustanovení], nicméně takovou vadu Nejvyšší soud nezjistil. Podle jeho názoru se totiž odnětím možnosti jednat před soudem rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv dle O vadu se přitom jedná jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv též při rozhodování. Stěžovatel se však k problematice tzv. selhání lidského faktoru vyjádřil a pozdější výsledky svého šetření oznámil soudu v přípise ze dne 8. 12. 1999. Z tohoto sdělení také obecné soudy vycházely. Ani další důvody spadající pod ustanovení prý zjištěny nebyly.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě toliko rekapituluje průběh předchozího řízení a navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, neboť se domnívá, že jimi byl zkrácen na svých - blíže nespecifikovaných - ústavních právech.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti ( ). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2001, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3. 4. 2001 (srov. přípis Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2001). Doručením tohoto rozsudku začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení . Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost faxem až dne 11. 10. 2001 a následně k poštovní přepravě dne 13. 10. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.

Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).

Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Je zřejmé, že o takový případ se v souzené věci nejedná. Ústavní soud především - respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nevyplývala z ustanovení , protože tu nešlo o změnu usnesení soudu prvního stupně; ostatně citované usnesení odvolacího soudu se týkalo nákladů řízení. Pochybení Nejvyššího soudu nevidí Ústavní soud ani v tom, že dovolací soud neshledal žádnou z okolností tzv. zmatečnosti dle ustanovení , a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, v čem konkrétně vidí protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud konečně konstatuje, že - pokud jde o dovolací důvod dle ustanovení - odvolací soud nepřípustnost dovolání nevyslovil, účastníci sami návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali, takže Nejvyšší soud právem dovodil, že podmínky přípustnosti dovolání podle dány nejsou.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za velmi přesvědčivé a z ústavně právního hlediska neshledal důvod k jeho zpochybnění. Takové důvody v ústavní stížnosti neuvedl ani sám stěžovatel.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu