Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 22/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, č. j. -24, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, blíže neoznačenému rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích a o návrhu uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2001 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, č. j. -24, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, a blíže neoznačeného rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích, neboť je toho názoru, že postupem soudu a správních orgánů byla porušena její základní práva a svobody zaručenáu, zejména , a d (dále jen "").

Stěžovatelka především namítá, že vyměřením daňové povinnosti za druhé čtvrtletí roku 1995 ve výši 126.696,- Kč na základě daňového přiznání k dani z přidané hodnoty došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci článku II bod 2, , o dani z přidané hodnoty, týkajícího se podmínek uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, a dále namítá nesprávný postup při aplikaci ustanovení , a , o správě daní a poplatků, ve věci uplatněného dodatečného a opravného daňového přiznání a dodatečného vyměření daně podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry finančních orgánů a krajského soudu ohledně výkladu aplikovaných ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kdy však stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se krajský soud již odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Závěrům krajského soudu, který po provedeném řízení konstatoval, že správní orgány ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem, když dovodily, že z článku II bodu 2 , o dani z přidané hodnoty, kde je jasně stanoveno, že nárok na odpočet daně podle nelze po 1. 1. 1998 v běžném ani dodatečném daňovém přiznání uplatnit u zdanitelných plnění, která se uskutečnila do 31. 12. 1995, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako jeho závěrům ohledně zákonu odpovídající aplikaci ustanovení věty druhé , o správě daní a poplatků, o nemožnosti na daný případ aplikovat ustanovení , o správě daní a poplatků.

Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze daňovým obdobím) téže stěžovatelky již rozhodoval usneseními,

sp. zn.

,

,

, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.

Pokud stěžovatelka namítá porušení y, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. V napadeném y, jenž je kompetenčním ustanovením, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, je pak uznána nezbytnost vybírání daní, přičemž je současně zaručeno, že o právním základu nezbytnosti daní rozhoduje volený zastupitelský orgán a nikoli exekutiva.

Pokud stěžovatelka dále namítá porušení y, které spatřuje zejména v tom, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je nepřezkoumatelné, když neexistuje prvoinstanční rozhodnutí v listinné podobě, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se s touto námitkou zcela vypořádal, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Finanční ředitelství v Brně správně aplikovalo ustanovení větu druhou , o správě daní a poplatků, kde je uvedeno, že za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu se považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně. Ustanovení, kterého se stěžovatelka dovolává, a to , o správě daní a poplatků, nelze v této věci použít, neboť v tomto ustanovení je uvedeno, že před uplynutím lhůty k podání přiznání nebo hlášení může daňový subjekt podat opravné přiznání nebo hlášení. Pro vyměřovací řízení se pak použije tohoto opravného přiznání nebo hlášení a k přiznání nebo hlášení předchozímu se nepřihlíží. Krajský soud tedy postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a stěžovatelce nebylo upřeno právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů byla vydána v rámci příslušných ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, i . Krajský soud v Brně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky podle , na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku řízení uhradit stěžovatelce náklady řízení, neboť zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti zakládá i důvod zjevné neopodstatněnosti návrhu s ní spojeného.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. 10. 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda II. senátu Ústavního soudu