Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 21/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti stěžovatelky V.B., zastoupené JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, čj. -25, správních rozhodnutí mu předcházejících a o návrhu uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , d, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 4272d/98/FŘ/130, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 19. 1. 1998, čj. 1257/98, o vyměření daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 1995, jakož i zrušení těchto správních rozhodnutí a navrhuje vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že vedlejší účastník je povinen uhradit žalobkyni náklady předcházejícího i tohoto soudního řízení a právního zastoupení.

Stěžovatelka především namítá, že došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci článku II bod 2, , kterým byl novelizován , o dani z přidané hodnoty, týkajícího se podmínek uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, a dále namítá nesprávný postup při aplikaci ust. a , o správě daní a poplatků, ve věci uplatněného dodatečného a opravného daňového přiznání a dodatečného vyměření daně podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve svém rozhodnutí a stanovisku k žalobnímu návrhu a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a spisovým materiálem FŘ a dospěl k závěru, že jde o návrh neopodstatněný.

Ústavní soud nejdříve považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat pokud postupují v souladu s principy hlavy páté d. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry finančních orgánů a krajského soudu ohledně výkladu aplikovaných ustanovení zákona o daně z přidané hodnoty a zákona o správě daní a poplatků, kdy však stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se již soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Závěrům krajského soudu, který po provedeném řízení konstatoval, že správní orgány ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem, když dovodily, že z článku II bod 2, , který je speciálním ustanovením k obecnému bodu 1 (stanovícímu, že pro uplatnění daně za období před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní předpisy), zcela jasně vyplývá, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle nelze uplatnit po 1. 1. 1998 v běžném ani dodatečném daňovém přiznání u zdanitelných plnění, která se uskutečnila do 31. 12. 1995, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako jeho závěrům ohledně zákonu odpovídající aplikaci ust. , o nemožnosti na daný případ aplikovat ust.

Ústavní soud rovněž připomíná, že v skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze daňovým obdobím) téže stěžovatelky již rozhodoval - usneseními

sp. zn.

,

, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.

Pokud jde o namítané porušení d Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy prvé d, principy v nich obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Těmito jsou podle názoru stěžovatelky práva zaručovaná y ("Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.") a y ("Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.").

Jak již Ústavní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích (např.

), v případě d se jedná o kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje a ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní, přičemž je současně zaručeno, že o právním základu a nezbytnosti daní rozhoduje volený zastupitelský orgán a nikoli exekutiva (srov.

). V daném případě byla vybíraná daň stanovená zákonem a podle zákona bylo rovněž provedeno příslušné daňové řízení.

Ústavní soud neshledal ani porušení práva chráněného d (jehož porušení stěžovatelka spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí finančního ředitelství pro nedostatek listinné podoby prvoinstančního rozhodnutí, tedy v posouzení právní stránky věci, přičemž s námitkami stěžovatelky v tomto směru se soud rovněž vypořádal), neboť jak bylo zjištěno, soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a stěžovatelce nebylo upřeno právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem namítaných článků d a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté d a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost byl ze stejného důvodu odmítnut i s ní spojený návrh na náhradu nákladů řízení dle .

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu