Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 14 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (19)39783.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 49/01
Ústavní soud
rozhodl po ústním jednání dne 24. května 2001
v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Č., za účasti vedlejšího
účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j.
30 Ca 183/2000 -8, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu2000, č. j. 30 Ca 183/2000 -8, se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 24. ledna
2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu
2000, č. j. 30 Ca 183/2000 -8. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí
být dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen
"Listina").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca
183/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25.
července 2000, č. j. FŘ/3031/110/2000-Sch, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne
10. května 2000, č. j. 87972/00/2439101/8191, o zamítnutí žádosti
o úhradu úroků podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po podání žaloby
vyzval krajský soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku,
přičemž tato výzva byla doručena toliko jeho právnímu zástupci,
a to dne 23. října 2000 (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp.
zn. 30 Ca 183/2000 , č. l. 5). Z úředního záznamu, založeného
v uvedeném spise (č. l. 7) pak vyplývá, že soudní poplatek, jež
byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení,
byl soudu uhrazen (doručen) dne 3. listopadu 2000.
Usnesením ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000 -8,
pak Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to
s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro
zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. ,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36
odst. 1 Listin y, a to v důsledku toho, že dle názoru stěžovatele
výzvu k zaplacení soudního poplatku je soud povinen doručit nejen
právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo.
V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu (nález
sp. zn. IV. ÚS 238/99
). Nedodržení lhůty osmi dní pak odůvodňuje
tím, že právní zástupce nejdřív zaslal výzvu soudu svému
mandantovi (takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem), ten
mu ji i s nalepeným kolkem vrátil a až poté právní zástupce podal
výzvu s nalepeným kolkem k poštovnímu doručení soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 14. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé
opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném
rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatele ohledně doručení
výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením § 49
odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když v daném případě byla povinnost zaplatit
soudní poplatek uložena stěžovateli přímo ustanovením § 2 a 4
zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již
podáním žaloby [§ 4 písm. a) uvedeného zákona] a ke stejnému datu
je i poplatek splatný (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích),
měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter
pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením
náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí,
kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli
ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. V závěru vyjádření Krajského
soudu v Hradci Králové se navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost
byla jako nedůvodná podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. ,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem zamítnuta,
a to pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí usnesením dle
§ 43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (
,
III. ÚS 114/94,
,
III. ÚS 142/98
,
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústav y, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústav y garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku
stěžovatelem ve věci sp. zn. 30 Ca 183/2000 , vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z listin předložených
stěžovatelem Ústavnímu soudu u ústního jednání bylo zjištěno, že
stěžovatel podal úhradu soudního poplatku formou nalepení kolku na
rubu výzvy k jeho zaplacení, prostřednictvím svého právního
zástupce, k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2000.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení § 2 a 4, a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. ,
o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále
ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř. o. s. ř.
Dle ustanovení § 2 a 4 zákona o soudních poplatcích vzniká
navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním
návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2
uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak
byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné
lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o. s. ř. o. s. ř. lhůtou soudcovskou,
jíž stanoví předseda senátu.
V ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. je pak zakotvena povinnost
soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li
účastník osobně v řízení něco vykonat.
Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený
normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než
konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným
rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro
soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř. o. s. ř.
nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou
otázek. Ta první je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ,
tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit
soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy
soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř. o. s. ř.
K interpretaci § 49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté
hlavy druhé o. s. ř. o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.
zn.
IV. ÚS 238/99
(shodné stanovisko pak k věci zaujal
i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS
377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako
ústavně konformní názor, publikovaný v Bulletinu advokacie č.
9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49 odst. 1, věta
druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení
něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se
vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu
k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen
právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se
tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě
pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu
takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho
důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli
zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní
rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že
porušení § 49 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , jež v konečném důsledku vedlo
k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně
zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listin y, podle něhož jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům.
Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu
plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod
se od těchto závěrů odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj
judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené dle jeho
přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy
druhé o. s. ř. , nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy
Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na
úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem
posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty
dle § 55 o. s. ř. , jakož i tomu odpovídající vyhodnocení
skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III.
ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení
entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí,
časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení
procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat
jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních
práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní
a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich
počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř. o. s. ř.
pak Ústavní soud v nálezu
sp. zn. III. ÚS 236/99
konstatoval, že
smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem
provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení.
Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního
poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního
práva, pročež lhůta dle § 9 odst. 2 zákona o poplatcích ve spojení
s § 55 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní
(a to s příslušnými důsledky pro její počítání).
Jakkoli stanovisko k interpretaci předmětné lhůty
v posuzované věci není rozhodovacím důvodem, nicméně s ohledem na
jeho důležitost z pohledu možného odepření soudní ochrany a tím
dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listin y, považoval
Ústavní soud za důvodné, jako obiter dictum, je vyjádřit.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.
V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení
§ 2 a 4, a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních
poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení
§ 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř. vybočil z rámce principu
spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listin y.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca
183/2000-8, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listin y
zrušil.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. května 2001