Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38119.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 246/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. J., proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 1999, sp. zn. P 272/96 , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 14 Co 399/99 , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 130/2001 , t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilé G. J. a upravil rozsah styku otce (stěžovatele) s nezletilou dcerou.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí návrhu na změnu výchovného prostředí nezletilé a výrok o úpravě styku otce s nezletilou změnil tak, že návrh zamítl.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu "by ... (sice) byla dána", neboť dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu však přípustnost dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině vylučuje, s výjimkou rozsudku o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelném osvojení. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu , ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Nejvyšší soud ČR za této situace dovolání podle § 243b odst. 4 občanského soudního řádu s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítl - jelikož směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné - aniž se mohl jeho důvody zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ve více jak desetiletém soudním sporu o určení styku s jeho nezletilou dcerou G. J. je porušována Ústava České republik Ústava České republiky i Úmluva o právech dítěte. Dále se stěžovatel domnívá, že také Nejvyšší soud ČR odmítnutím jeho dovolání pro nepřípustnost porušil jeho (i jeho dcery) ústavně zaručená základní práva a Úmluvu o právech dítěte Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že nepřihlédly k faktu, že matka nezletilé údajně brání v jejím styku se stěžovatelem; dále poukazuje i na to, že prý v roce 1992 od matky utekl i syn, který byl fyzicky i psychicky týrán, takže byl svěřen do výchovy stěžovatele, leč dcera je nadále v nevhodném prostředí u matky ponechána.
Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že v dané věci lze s přihlédnutím k ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně použít ustanovení § 41 odst. 2 občanského soudního řádu , podle něhož je každý úkon účastníka soudem posuzován podle jeho obsahu i když je nesprávně označen. Z obsahu stěžovatelova podání je zřejmé, že stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR a tím, že žádá o "prověření jeho případu a zaslání ústavního nálezu" v podstatě navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústav y ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho intervence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález
sp. zn. III.ÚS 40/93
, str. 47, svazek 8, nález
, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 5. 2000 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu . Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 20. 4. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel.
Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (a proti v záhlaví uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi), je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že přípustnost dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu "by sice byla dána", avšak ve věcech upravených zákonem o rodině ji vylučuje ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu . Jelikož Nejvyšší soud shledal, že v souzené věci dovolací důvody nebyly dány a protože nezjistil ani existenci dalších dovolacích důvodů, ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před účiností zákona č. 30/2000 Sb. ), dovolání jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavně právního hlediska zpochybňova. Ostatně Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( § 237 až § 239 o.s.ř. )...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález
sp. zn. I. ÚS 129/97
, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 5. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu