Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 246/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. J., proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 1999, sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilé G. J. a upravil rozsah styku otce (stěžovatele) s nezletilou dcerou.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí návrhu na změnu výchovného prostředí nezletilé a výrok o úpravě styku otce s nezletilou změnil tak, že návrh zamítl.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení "by ... (sice) byla dána", neboť dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ustanovení však přípustnost dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině vylučuje, s výjimkou rozsudku o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelném osvojení. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení , ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Nejvyšší soud ČR za této situace dovolání podle s přihlédnutím k ustanovení odmítl - jelikož směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné - aniž se mohl jeho důvody zabývat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ve více jak desetiletém soudním sporu o určení styku s jeho nezletilou dcerou G. J. je porušována České republiky i Úmluva o právech dítěte. Dále se stěžovatel domnívá, že také Nejvyšší soud ČR odmítnutím jeho dovolání pro nepřípustnost porušil jeho (i jeho dcery) ústavně zaručená základní práva a Úmluvu o právech dítěte Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že nepřihlédly k faktu, že matka nezletilé údajně brání v jejím styku se stěžovatelem; dále poukazuje i na to, že prý v roce 1992 od matky utekl i syn, který byl fyzicky i psychicky týrán, takže byl svěřen do výchovy stěžovatele, leč dcera je nadále v nevhodném prostředí u matky ponechána.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že v dané věci lze s přihlédnutím k ustanovení přiměřeně použít ustanovení , podle něhož je každý úkon účastníka soudem posuzován podle jeho obsahu i když je nesprávně označen. Z obsahu stěžovatelova podání je zřejmé, že stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR a tím, že žádá o "prověření jeho případu a zaslání ústavního nálezu" v podstatě navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho intervence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález

sp. zn.

, str. 47, svazek 8, nález

, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 5. 2000 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení . Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 20. 4. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel.

Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (a proti v záhlaví uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi), je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.

Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že přípustnost dovolání dle ustanovení "by sice byla dána", avšak ve věcech upravených zákonem o rodině ji vylučuje ustanovení . Jelikož Nejvyšší soud shledal, že v souzené věci dovolací důvody nebyly dány a protože nezjistil ani existenci dalších dovolacích důvodů, ve smyslu ustanovení (ve znění před účiností ), dovolání jako nepřípustné odmítl.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavně právního hlediska zpochybňova. Ostatně Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( až )...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález

sp. zn.

, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení .

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 5. 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu