Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 475/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele B., zastoupeného JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -139, ze dne 30. 5. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. -126, ze dne 27. 4. 1998,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 8. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -139, ze dne 30. 5. 2000, kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -126, ze dne 27. 4. 1998. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. , ze dne 18. 9. 1997 tak, že žaloba navrhovatele na určení, že je vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí označených, se zamítá. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v , 37 odst. 3 a 38d (dále jen "") a v konečném důsledku i základní právo navrhovatele podle a 4y. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Svůj nárok odůvodňoval tím, že darovací smlouvou ze dne 15. 4. a 16. 4. 1957 převedla Náboženská matice v Praze bezplatně specifikované nemovitosti na Československý stát - Obvodní národní výbor v Praze 2. Podle názoru navrhovatele neměla Náboženská matice právo disponovat majetkovou podstatou svěřeného majetku náboženských subjektů. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem, č.j. -98, ze dne 18. 9. 1997, po provedeném řízení rozhodl tak, že navrhovatel je vlastníkem označených nemovitostí. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že byly splněny podmínky pro kladné rozhodnutí o určovací žalobě. Darovací smlouvu uzavřenou mezi Náboženskou maticí a Československým státem shledal absolutně neplatnou pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy a uzavřel, že za tohoto stavu nikdy nedošlo k platnému převodu vlastnického práva navrhovatele k předmětným nemovitostem na jiný subjekt. Námitku žalovaných, spočívající v tom, že nelze podle obecných předpisů o neplatnosti právních úkonů postupovat tam, kde je vydán restituční zákon, v tomto případě , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neshledal důvodnou. Vyjádřil názor, že tento restituční zákon měl pouze zjednodušit proces navrácení majetku řádů a kongregací v případech, kdy jejich nároky nejsou sporné, když tím nebyla uzavřena možnost domoci se právní ochrany v jiných případech podle obecných ustanovení.

K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. -126, ze dne 27. 4. 1998, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že určovací žalobu zamítl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl v daném případě dostatečná skutková zjištění, avšak vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení byly nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byl církevní subjekt. Restituce církevního majetku jsou řešeny Již z názvu zákona je zřejmé, že se týká pouze některých majetkových vztahů. Podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, v daném případě právě Citovaný obsahuje jak taxativní výčet subjektů, na něž se vztahuje, tak i majetku, který se prohlašuje za jejich vlastnictví. Jedná se o pozitivní výčet, z něhož je nutné vyvodit závěr o tom, že se církevní restituce netýkají žádných jiných subjektů a majetku v zákoně neuvedených. Vzhledem k tomu, že tyto právní předpisy jsou předpisy speciálními, nemůže se jiný subjekt, jako je tomu v případě navrhovatele, domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti podle obecného právního předpisu, protože tento postup je obcházením zákona.

K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. -139, ze dne 30. 5. 2000, dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší soud uvedl, že v obdobných případech již bylo rozhodováno, a odvolal se na rozsudek, sp. zn. , který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78, ročník 1997 s právní větou: "Subjekt, který je podle , ve znění , oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není." Dále Nejvyšší soud polemizuje s názory, které se obvykle objevují jako argumentace pro výklad, že nemá význam pro dané restituční vztahy. Nejvyšší soud poukázal v této souvislosti především na preambuli citovaného zákona, podle níž je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých létech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením , 3 cit. zák. nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1. 8. 1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek, který byl ke dni 10. 4. 1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. Dále Nejvyšší soud uvedl, že postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a kongregací, jak byly i skutkově zjištěny v řízení před soudem I. stupně, byly užívány ve vztahu k majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze proto důvodně dovozovat, že postihuje svými restitučními prostředky především je. Jestliže zákon výčtem majetku založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale pouze na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní právo na spravedlivý proces (), právo na rovné postavení účastníků řízení () a právo na soudní ochranu ()y, a v důsledku těchto rozhodnutí bylo porušeno i právo na ochranu vlastnictví podle a 4y. Svá tvrzení ohledně porušení uvedených základních práv navrhovatel odůvodnil - stručně shrnuto - především tak, že oběma obecným soudům vytkl nesprávnou aplikaci, resp. výklad a obsáhle, nezávisle na uvedeném zákoně, dovozoval, že "dotčeným subjektům (tj. řeholním řádům a kongregacím) nelze upírat, aby se domáhaly svých základních práv na základě obecných občanskoprávních předpisů", když označený zákon "neupravuje a ani upravovat nemůže všechny vztahy řádů, a to jak co do subjektů těchto vztahů, tak co do objektů těchto majetkových vztahů". I když návrhem napadená rozhodnutí jsou zcela ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů, dovolává se navrhovatel některých nálezů Ústavního soudu (např.

sp. zn.

ze dne 28. 4. 1999, event.

sp. zn.

ze dne 21. 12. 1998) a s odkazem na právní závěry soudu I. stupně a rozborem uzavírá, že oba obecné soudy vyšších stupňů nepostupovaly při své činnosti ve shodě s obsahem hlavy V.y a ve vztahu k navrhovateli porušily výše uvedená základní práva. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že jeho napadené rozhodnutí odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak doplnil, že restituční charakter je vyložen v napadeném rozsudku. Uvedl, že subjektová určení jsou ze zákona zřejmá a "restituční skutkovou podstatu" (určitý způsob odnětí majetku) z něj lze dovodit. Tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní jiným restitučním předpisům, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, jejichž údajný nedostatek navrhovatel namítá. Nejvyšší soud dále konkrétně polemizoval s některými tvrzeními obsaženými v návrhu s odkazem na řešení této otázky v napadeném rozhodnutí. Svoje vyjádření uzavřel Nejvyšší soud tak, že svým rozhodnutím se nemohl dotknout ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatele, a má za to, že ústavní stížnost není důvodná, navrhl proto, aby ji Ústavní soud zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal právě ochrany svých základních práv zaručenýchu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jak z tvrzení navrhovatele, tak z odůvodnění jím napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že navrhovatel se návrhem na určení domáhal před obecnými soudy určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které svého času - v totalitním období - v mezích tehdy platného zákona č. 218/1949 Sb. a v důsledku prováděcích předpisů přešly formou bezúplatného převodu Náboženského fondu (Náboženské matice) na Československý stát - Obvodní národní výbor Praha 2, a že tento svůj návrh podložil tvrzením, že k takovým úkonům Náboženská matice jako pouhá správkyně řádům a kongregacím odňatého majetku nebyla oprávněna a že v důsledku toho, s přihlédnutím k obecné právní zásadě (nikdo nemůže na jiného převést více práva než sám má) je takový úkon absolutně neplatný.

Judikatura obecných soudů, jak na ni poukázal Nejvyšší soud, vyložila v úvahu přicházející problematiku tak, že "subjekt, který je podle , ve znění oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". S přihlédnutím k právním závěrům vyloženým v odůvodnění návrhem napadených rozhodnutí obecných soudů (zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu), a také k četnosti jim předcházejících obdobných rozhodnutí, sluší se výše uvedenou právní větu pokládat za výraz ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a z ní posléze vyvodit, že (ve smyslu obdobně ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) při posuzování navrhovatelova návrhu nejde o vlastnictví konstituované, a proto mu jako takovému a v důsledku toho nelze přiznat ochranu, a to z důvodů, které Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. Nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, č. 5, Praha 1994)a na které stran odůvodnění tohoto rozhodnutí postačí odkázat s tím, že opakovaná polemika navrhovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů, k nimž ostatně obecné soudy zaujaly dostatečně zřejmé stanovisko, je z hlediska ústavní stížnosti zcela nerozhodná.

Odhlédnuto od toho, že Ústavnímu soudu, jak rovněž již dříve a opakovaně bylo vyloženo, přísluší přezkum věcné správnosti a legality rozhodnutí obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek, které však v posuzované věci dány nejsou, jsou tvrzení navrhovatele zcela nepřípadné též proto, že na rozhodovací praxi orgánů veřejné (státní) moci totalitního státu, který sám za časté jím vytvořeného právního řádu nedbal, nelze ex post aplikovat zásady (ústavní kritéria) právního státu. Tvrzení navrhovatele (odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), podle něhož "takové darovací smlouvy byly neplatné i podle tehdejších zákonů, přičemž se jednalo o neplatnost absolutní, ke které by soud musel přihlížet z úřední povinnosti" jeví se nejen ve světle označeného zákona, ale i pro notoricky známý způsob výkonu státní moci totalitními orgány jako nepřiměřeně odvážný.

Jako nedůvodná byla shledána také další tvrzení v návrhu, která navrhovatel ostatně blíže ani neodůvodnil. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena ústavně chráněná zásada procesní rovnosti účastníků řízení (y), případně, že by byl protiústavním způsobem porušen stanovený postup (zásady spravedlivého procesu - y) nebo že by nebylo dbáno jiných procesních garancí (y).

Pokud se navrhovatel dovolával některých výše uvedených rozhodnutí samotného Ústavního soudu, pak tento soud konstatoval, že tato rozhodnutí se týkala skutkově jiných věcí a nelze je aplikovat na předmětnou věc. Naopak je nutno v této souvislosti připomenout některá dřívější rozhodnutí tohoto soudu, vydaná ve skutkově stejné věci (např.

sp. zn.

ze dne 29. 9. 1999).

Vzhledem k výše uvedených závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu