Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 250/99

Ústavní soud rozhodl dne 29. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma, zastoupeného JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999 ( -100) a spolu s ním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1997 ( -80) a tvrdil, že oba označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jednak "jeho právo na spravedlivou ochranu majetku" ( a 4 d), jednak v řízení před nimi v jeho neprospěch porušily "zásadu rovnosti účastníků řízení a ústavně zaručené právo na soudní ochranu" ( , d); podle tvrzení ústavní stížnosti k porušení zmíněných práv došlo tím, že Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že zamítl jeho žalobu na určení vlastnictví

k (blíže označeným a popsaným) nemovitostem a že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací jeho podané dovolání do tohoto rozsudku zamítl.

Svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv stěžovatel odůvodnil - stručně shrnuto - především tak, že oběma obecným soudům vytkl nesprávnou aplikaci, resp. výklad zákona o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (č. , ve znění pozdějších předpisů) a odhlédnuto od označeného zákona obsáhle rozvedenými námitkami dovozoval, že "dotčeným subjektům (sc. řeholním řádům a kongregacím) nelze upírat, aby se domáhaly svých základních práv na základě obecných občanskoprávních předpisů", když označený zákon "neupravuje a ani upravovat nemůže všechny vztahy řádů, a to jak co do subjektů těchto vztahů, tak co do objektů těchto majetkových vztahů".

Jakkoli ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou zcela ve shodě s právním názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným již dříve v jiné obsahově obdobné věci ( ), s odkazem na právní závěry soudu I. stupně, které v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel přebírá, a s nimiž se ztotožňuje, též rozborem preambule zákona (č. , ve znění pozdějších předpisů) uzavírá, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů vyšších stupňů založily "nerovnoprávné postavení pro určitý okruh subjektů práva....., když je a priori vyloučily z nároku na soudní ochranu svého vlastnického práva"; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z tvrzení stěžovatele, tak z odůvodnění jím napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel návrhem na určení [ ] usiloval před obecnými soudy o určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které svého času - v totalitním období - v intencích tehdy platného zákona č. 218/1949 Sb. (a na něj navazující ) a v důsledku utajené směrnice T 1/55 formou bezplatného převodu Náboženského fondu (Náboženské matice) přešly na tehdejší čsl. stát a následně do operativní správy podniku hl. m. Prahy A., a že tento svůj návrh podložil tvrzením, že k takovým úkonům Náboženská matice jako pouhá správkyně řádům a kongregacím odňatého majetku nebyla oprávněna a že v důsledku toho, s přihlédnutím k obecně právní zásadě (nikdo nemůže na jiného převést více práva než má sám) je takový úkon absolutně neplatný.

Judikatura obecných soudů (jde nejen o již zmíněný rozsudek vrchního soudu, ale

o další rozhodnutí, jak na ně poukázal Nejvyšší soud ČR) vyložila v úvahu přicházející problematiku tak, že "subjekt, který je podle ve znění oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není"; s přihlédnutím k právním závěrům vyloženým v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů (zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), a také k četnosti jím předcházejících obdobných rozhodnutí, sluší vpředu citovanou právní větu pokládat za výraz ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a z ní posléze vyvodit, že (ve smyslu obdobně ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) při posuzování stěžovatelovy ústavní stížnosti nejde o vlastnictví konstituované, a proto mu jako takovému a v důsledku toho nelze přiznat ochranu, a to z důvodů, které Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) a na které stran odůvodnění tohoto rozhodnutí postačí stěžovatele odkázat s tím, že (opakovaná) polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů, k nimž ostatně obecné soudy zaujaly dostatečně zřejmé stanovisko ( ), je z hlediska ústavní stížnosti zcela nerozhodná.

Odhlédnuto od toho, že Ústavnímu soudu, jak rovněž již dříve a opakovaně bylo vyloženo, přísluší přezkum věcné správnosti a legality rozhodnutí obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), které však v posuzované věci dány nejsou, jsou tvrzení stěžovatele (a obdobně rozhodovací důvody soudu I. stupně) zcela nepřípadné též proto, že na rozhodovací praxi orgánů veřejné (státní) moci totalitního státu, který sám za časté jím vytvořeného právního řádu nedbal (viz zákon

o době nesvobody č. ), nelze ex post aplikovat zásady (ústavní kritéria) právního státu; tvrzení stěžovatele (odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), dle něhož "takové darovací smlouvy byly neplatné i podle tehdejších zákonů, přičemž se jednalo o neplatnost absolutní, ke které by soud musel přihlížet z úřední povinnosti" jeví se nejen ve světle označeného zákona, ale i pro notoricky známý způsob výkonu státní moci totalitními orgány jako nepřiměřeně odvážný.

Nedůvodná byla shledána také další tvrzení ústavní stížnosti, která ostatně stěžovatel ani blíže nezdůvodnil; v posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena ústavně chráněná zásada procesní rovnosti účastníků řízení ( d), případně že by byl protiústavním způsobem porušen stanovený postup (zásady spravedlivého procesu - d) nebo že by nebylo dbáno zásady zákonného soudce či jiných procesních garancí ( d).

Z důvodů takto rozvedených byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. září 1999