Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 519/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky J. Č., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2000, čj. -123, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. -81, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. -45, t a k t o:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se s odvoláním na porušení práv zakotvených v a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. -45, byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti zaplatit částku 593.798,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, čj. -81, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatelky dne 25. 7. 1999. Proti němu navrhovatelka podala dne 26. 7. 1999 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 20. 6. 2000, čj. -123, pro nepřípustnost odmítnuto.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti ( odst. l písm. a) a odst. 2 )

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen v případech, v nichž to zákon výslovně připouští ( až ). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, 1994, str. 47 a násl.).

Za dané situace se Ústavní soud nezabýval stížností v části, kterou napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Lhůta pro její podání počala totiž běžet dne 25. 7. 1999. Ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu osobně dne 29. 8. 2000, tedy zjevně po lhůtě k jejímu podání určené.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností pouze v té části, kterou napadá rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž předmětem jeho zkoumání bylo, zda dotčeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Navrhovatelka totiž mimo jiné ve stížnosti uvádí, že dovolací soud nesprávně shledal dovolání nepřípustným, a měl se tedy věcí zabývat meritorně.

Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Porušení těchto principů v postupu odvolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení až 239 přípustné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami navrhovatelky, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování. Nadto, pokud jde o , jeho ustanovení ponechává vlastní úvaze dovolacího soudu, zda další opravný prostředek připustí. Jediným omezujícím předpokladem pro připuštění je, že musí jít o rozhodnutí, jež je po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda zde o věc takového významu skutečně jde, není otázkou ústavnosti, a spadá proto výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.

Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě pátéy, nezbylo Ústavnímu soudu, který je toliko orgánem ústavnosti, než ústavní stížnost dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2000 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu