Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34225.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 401/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. PhDr. S., B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999,
č. j. 7 Cmo 546/98 -81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95 , t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98 -81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95 , odůvodňovala ústavní stížnost tím, že podle jejího přesvědčení obecné soudy svým postupem porušily ustanovení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobo d a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Uvedla, že se odvolací soud nezabýval pochybeními soudu I. stupně, který vynesl rozsudek, jenž označila za nepřezkoumatelný a neúplný, neprovedl důkazy, které v odvolání navrhla, jednal bez účastnice M. R. a jejího stanoviska, konečně pak nepřipustil dovolání, kterého se domáhala.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 698/95 , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98 -81, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2000, č. j. 32 Cdo 97/2000.123 , a Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2000,
sp. zn. II. ÚS 519/2000
, bylo zjištěno, že k zásahu do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, rozsudkem soudu I. a II. stupně nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze provedl dokazování, jehož rozsah a hodnocení nebylo v rozporu s § 120 odst. 1 a s § 132 občanského soudního řádu , Vrchní soud v Praze se v rozhodnutí a
jeho odůvodnění vypořádal se všemi námitkami, vznesenými stěžovatelkou v odvolání, s jejími návrhy na doplnění dokazování i s návrhem na připuštění dovolání. Jestliže neshledal důvody pro připuštění dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, pak lze odkázat na obsah usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 97/2000 -123, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, a na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 519/2000
, kterým jmenovaný soud dne 13. listopadu 2000 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Lze dodat, že citovaným rozhodnutím Ústavního soudu byl odmítnut i návrh, napadající také rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2000 a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, proti nimž směřuje i tato stížnost, nutno však uvést, že důvody, pro které se tak stalo, vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu .
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo § [43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001