Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 222/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele O.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. L.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 17. 11. 1998, č.j. -25, zamítl návrh žalovaného Bytového podniku v Praze 6 na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. , v němž byl žalobcem MUDr. J. J., a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.300,- Kč k rukám JUDr. M.S., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V odůvodnění svého usnesení obvodní soud poukázal na to, že s ohledem na zjištěné skutečnosti není dán žádný z důvodů obnovy řízení ve smyslu a b) (Pozn.: V původním řízení bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č. 261 L. s pozemkem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.)

Proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 podal žalovaný dne 18. 1. 1999 odvolání, ve kterém především namítl, že soud prvého stupně nehodnotil správně nové najevo vyšlé důkazy (zejména výpověď svědkyně MUDr. A. V.), a to jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními dosud provedenými důkazy. Dále poukázal na to, že soud v rámci hodnocení důkazů v řízení o povolení obnovy (stejně jak to prý činil i v předchozím řízení) nebere zřetel na to, že , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, klade povinnost prokázat oprávněnost restitučních nároků na restitutenta. Žalovaný konečně (pro úplnost) podotýká, že subjektivní lhůta pro podání návrhu na povolení obnovy se počítá až od okamžiku, kdy se účastník řízení o nových důkazech dozvěděl. To se prý stalo teprve "v okamžiku, kdy žalovanému došel dopis citovaný v návrhu na povolení obnovy řízení" [pozn. v uvedeném návrhu je uveden dopis ze dne 14. 11. 1997, kterým Společnost J. Z. informovala žalobce (tedy ne žalovaného) o nově najevo vyšlých okolnostech].

Dopisem došlým Městskému soudu v Praze dne 22. 2. 1999 požádal O. Š. v uvedené právní věci, aby soud připustil jeho vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, neboť má jako osoba v domě bydlící a jako původce a provozovatel Památníku J. Z. na věci právní zájem. V žádosti bylo mimo jiné uvedeno, že "nastaly nové skutečnosti a objevily se nové archivní materiály".

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37 (ve znění opravného usnesení ze dne 9. 8. 1999, č.j. -50; dále jen "usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37"), bylo usnesení soudu prvého stupně potvrzeno a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze mimo jiné uvedl, že O. Š. požádal o (výše zmíněný) vstup do řízení jako vedlejší účastník. Odvolací soud dále především konstatoval, že obnova řízení je přípustná jen z důvodů taxativně uvedených ustanovení V souzené věci navrhuje žalovaný obnovu řízení dle písm. a) citovaného ustanovení, neboť tvrdí, že se mu přihlásili noví svědci (dopisem ze dne 14. 11. 1997) MUDr. A. V. a PhDr. P. K. a dále, že získal dopis ze dne 3. 7. 1961 [pozn. který se týká okolností darování nemovitosti - domu čp. 261 se stav. parc. č. 129 a zahradou č.p. 130/1 a zahradou č.p. 131, vše v k.ú. L. (tzv. Z. vila) - státu]. V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že skutečnosti nebo důkazy jsou nové, jestliže v době původního řízení existovaly, ale účastník je nemohl ze své viny použít. Stačí pak, když se jeví pravděpodobným, že tyto důkazy mohou přivodit příhodnější rozhodnutí pro žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že ohledně dopisu ze dne 3. 7. 1961 (jenž byl do spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. založen dne 26. 6. 1996 jako příloha) a ohledně výslechu svědkyně MUDr. A. V. (jejž žalovaný při jednání odvolacího soudu dne 21. 5. 1997 navrhl k doplnění dokazování) se nejedná o důkazy, které by účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení. Stejně tak nemohla pro žalovaného přinést příznivější rozhodnutí ve věci výpověď svědka PhDr. K., neboť v řízení o povolení obnovy před Obvodním soudem pro Prahu 6 bylo zjištěno, že týž neznal v době darování původní vlastnici nemovitosti a nemohl proto osvětlit okolnosti darování nemovitosti. Další argumentace žalovaného vyjádřená v odvolání není konečně podle názoru odvolacího soudu pro povolení obnovy řízení právně relevantní.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 11. 1998, č.j. -25, podal vedlejší účastník na straně žalované (stěžovatel) O. Š. (dále jen "stěžovatel") dne 26. 4. 1999 dovolání. V něm poukázal především na to, že ačkoliv jako vedlejší účastník na straně žalované získal v řízení před Městským soudem v Praze stejná práva jako jeho účastník, neumožnil mu uvedený soud, aby s ním věc byla osobně projednána, aby se mohl vyjádřit k důkazům, které byly v řízení provedeny. Tímto postupem soudu prý došlo k tomu, že stěžovateli - jako vedlejšímu účastníku řízení - byla odňata možnost jednat před soudem, čímž bylo porušena jeho základní práva chráněná u ČR, d (dále jen " ") a Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně články 36 a 38 odst. 2 y a článek 6 odstavce bodu 1 Úmluvy. Stěžovatel dodal, že podává dovolání zejména z důvodů uvedených v ustanoveních s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 12. 1999, č.j. -57, dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37, odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud především konstatoval, že v souzené věci nemůže být přípustné dovolání proti usnesení ani podle ustanovení [jehož se vedlejší účastník ani nedovolává; použitelnost ustanovení není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím - písm. a), nýbrž potvrzujícím, a podřadit je nelze ani písmenům b) - f) tohoto ustanovení], ani podle ustanovení [neboť rozhodnutí o povolení obnovy řízení, a tedy i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na její povolení, není rozhodnutím ve věci samé].

Nejvyšší soud ČR se proto dále zabýval posuzováním již jen těch podmínek přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení , na něž odkazoval stěžovatel (dovolatel), když jiné vady řízení v dovolání namítány nebyly a ze spisu se nepodávaly. Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího orgánu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace procesních práv, která mu dává; z hlediska ustanovení se o významnou vadu jedná jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se takový postup projevil pouze v průběhu řízení, nikoliv tedy také při rozhodování. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti odkázal na svá dřívější rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, sešit č. 4, poř. č. 27; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, sešit č. 6 poř. č. 49). Pokud stěžovatel spatřuje vadu řízení podle ustanovení v tom, že mu odvolací soud neumožnil, aby s ním byla věc osobně projednána, nejedná se prý o argument důvodný, neboť v důsledku toho, že o případném povolení obnovy řízení soud rozhoduje usnesením ( ), nemusí odvolací soud k projednání odvolání (neprováděl-li dokazování) nařizovat jednání [ ]. Jestliže odvolací soud postupoval v souladu s posléze citovaným ustanovením, neodňal stěžovateli možnost jednat před soudem a řízení tedy vadou podle ustanovení netrpí. Nejvyšší soud ČR nepovažoval za důvodný ani druhý stěžovatelův argument, podle kterého se nemohl vyjádřit k provedeným důkazům, neboť v tomto stádiu řízení, do kterého vstoupil, nebyly již důkazy prováděny.

Nejvyšší soud ČR, poukázav na to, že dovolání v souzené věci není přípustné podle žádného z výše citovaných zákonných ustanovení, dovolání bez jednání ( věta první ) - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - odmítl [ , 5 a ].

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37, napadl stěžovatel dne 29. 4. 1999 rovněž ústavní stížností. V ní nejprve uvedl důvody obnovy řízení, které podle názoru žalovaného Bytového podniku v Praze 6 (v uvedeném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. ) vedly k podání návrhu na obnovu řízení. Tyto důvody Bytový podnik v Praze 6 spatřoval především v tom, že "vyšly najevo zcela nové skutečnosti a důkazy", které žalovaný nemohl uplatnit v původním řízení - zejména se prý jednalo o slyšení dvou svědků MUDr. A. V. a PhDr. P. K. Poté stěžovatel stručně rekapituloval postup řízení o návrhu na obnovu řízení a poukázal na svůj vstup do odvolacího řízení (ve věci o návrhu žalovaného na obnovu řízení), a to na straně žalovaného. Stěžovatel uvedl, že podle ustanovení se může vedle žalobce nebo žalovaného účastnit řízení, jako vedlejší účastník ten, kdo má právní zájem na výsledku sporu; v souladu s odst. 3 citovaného paragrafu má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník sporu.

Stěžovatel (v ústavní stížnosti v části IV. a V. se označující za dovolatele) ve shodě s dovoláním - v té době ještě nerozhodnutým - především namítal, že ačkoliv jako vedlejší účastník vstoupil do řízení ještě před tím, než bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze a ačkoliv získal v řízení před označeným soudem stejná práva jako účastník řízení, neumožnil mu uvedený soud nejen to, aby s ním věc byla osobně projednána, ale ani to, aby se mohl vyjádřit k důkazům, které byly v řízení provedeny. Tímto postupem soudu prý byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, čímž byla porušena jeho základní práva chráněná u ČR, u a Úmluvou. V daném případě byly (podle názoru stěžovatele) porušeny a 38 odst. 2 y, neboť zejména podle y má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Obdobná práva má každý i podle bodu 1 Úmluvy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - ve vztahu k meritu věci - dále vyjádřil souhlas s tvrzením žalovaného o podstatných vadách rozhodnutí napadeného návrhem na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. . Podle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které "nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování" a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecné soudy prý, na úkor strany žalované, preferovaly důkazy předkládané žalobcem oproti obdobným důkazům navrhovaným stranou žalovanou, důkazy strany žalované ignorovaly a návrhy na jejich provedení mnohdy nejsou ani uvedeny v samotných rozhodnutích.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že nebyly respektovány "principy soudnictví" zakotvené v ě a v Úmluvě a že Městský soud v Praze neposkytl jeho právům náležitou ochranu. Proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušuje.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 6 a Nejvyšší soud ČR. Nevyjádřil se vedlejší účastník MUDr. J. J. Bytový podnik v Praze 6, s. p., se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Městský soud v Praze v prvé řadě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37. Poukázal na to, že o opravném prostředku rozhodoval dle bez nařízení jednání, neboť odvolání navrhovatele v řízení o povolení obnovy směřovalo proti usnesení ( ). Dále uvedl, že šlo o řízení přezkumné, při kterém nebylo prováděno dokazování a vedlejší účastník (stěžovatel) nemohl být nadán více právy, než jaká měli sami účastníci. Městský soud v Praze dále připomněl, že s obdobnou argumentací (jako v ústavní stížnosti) vyvolal stěžovatel dovolací řízení a jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 1999, č.j. -57, jako nepřípustné odmítnuto.

Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a dodává, že obsahem její části V. je toliko polemika se závěry obecných soudů v původním řízení. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j. -25, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. -37, a dále na obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. a .

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost stěžovatele, se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 1999, č.j. -57, obsahově dotýká, byť výslovně proti němu nesměřuje. Nejvyšší soud ČR dále konstatuje, že jeho úsudek o nepřípustnosti dovolání podle vychází z konstantně aplikovaného výkladu, jež jsou v citovaném usnesení rozvedeny. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR se jedná o ústavně konformní výklad, včetně článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 y.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že postupem Městského soudu v Praze mu byla odňata možnost jednat před soudem, čímž byly porušeny články 36 a 38 odst. 2 y. Podle y má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Stěžovatel dále uvádí, že obdobná práva jsou zakotvena také v bodu 1 Úmluvy.

Tuto argumentaci nelze v souzené věci akceptovat.

Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva - ve smyslu y - u Městského soudu v Praze domáhal. Proto není obhajitelné stěžovatelovo tvrzení, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, která údajně spočívala v tom, že mu byla znemožněna realizace jeho procesních práv jako vedlejšího účastníka, jenž má v souladu s ustanovením v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Podle obsahu spisu postupoval Městský soud v Praze způsobem, který právní úprava předpokládá, neboť není třeba nařizovat jednání v případě, že odvolání směřuje proti usnesení [ ]. O návrhu na obnovu řízení soud prvého stupně v souladu s ustanovením usnesením rozhodoval (pozn.: k tomu, že o návrhu na obnovu řízení soud prvního stupně a odvolací soud rozhodují vždy formou usnesení srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: . Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 666; dále jen "Komentář") [viz ustanovení ]. Ke stejnému závěru došel i Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 21. 12. 1999, č.j. -57, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání v souzené věci.

Ohledně stěžovatelovy námitky, že se nemohl vyjádřit k důkazům, které byly v řízení (pozn. o meritu věci) provedeny, Ústavní soud rovněž akceptuje postup odvolacího soudu, který stěžovateli - jenž vstoupil (jako vedlejší účastník) do přezkumného stádia řízení o povolení obnovy - údajně neumožnil vyjádřit se k důkazům. To proto, že v této fázi řízení důkazy týkající se merita věci prováděny nebyly. Obecný soud by se případně (tj. v rozsahu povolené obnovy řízení) těmito důkazy zabýval až v řízení po povolení obnovy, pokud by ovšem bylo k němu došlo (srov. ; viz též cit. Komentář, str. 668).

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl 10 y, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 11. 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu Ústavního soudu