Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 292/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti O.R., zastoupeného advokátkou JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1998, čj. -271, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1997, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, včas podané, odeslané Ústavnímu soudu dne 23. 6. 1998, tvrdí (bod I. stížnosti ab initio), že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle "článku 36 a násl." d, jakož i článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 16 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na jiném místě stěžovatel uvádí (rovněž sub I. stížnosti, in fine), že postupem okresního soudu došlo k porušení jeho zákonného práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

V bodě II. stížnosti, na počátku, uvádí, že při vydání "napadeného rozhodnutí" došlo k porušení y a Úmluvy a článku 95 odst. 1y ČR.

Pokud jde o specifikaci rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení základního práva (respektive práv) nebo svobody stěžovatele, není podání stěžovatelovo zcela jednoznačné. Na počátku bodu II. stížnosti píše o rozhodnutí v singuláru, vzápětí napadá rozhodnutí soudů obou instancí, v rubrice je užito dikce, podle které ústavní stížnost směřuje (pouze) proti rozsudku krajského soudu. Za účastníky řízení - , o Ústavním soudu, však označuje stěžovatel okresní soud a krajský soud. V petitu se dožaduje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

V ústavní stížnosti stěžovatel v úvodu píše, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl zamítnut jeho návrh pro uzavření dohody o vydání nemovitostí v kat. území K., v ústavní stížnosti specifikovaných, a to podle , o mimosoudních rehabilitacích a že tento rozsudek byl krajským soudem potvrzen.

Ze stížnosti lze dovodit, že, podle tvrzení stěžovatele, nemovitosti měly v rozhodném období na stát přejít na základě kupní smlouvy uzavřené jím jako prodávajícím, v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nebýt tísně, nebyl by nemovitostí, o jejichž vydání jde, nikdy prodával. Pojem "tíseň" je v ústavní stížnosti analyzován. Stěžovatel zejména akcentuje, že, dle něj, je třeba tíseň interpretovat v širších souvislostech, že je třeba vzít v úvahu celkové politické ovzduší za komunistického režimu. V této souvislosti se dovolává také nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů ČR v roce 1994 pod číslem 131. Ve prospěch své interpretace tohoto pojmu dovolává se stěžovatel rovněž nálezu

.

Stěžovatel praví, že tíseň započala již krátce po únoru 1948. Správními akty - konkrétně rozhodnutím rady M ze dne 10. 12. 1959 - byl pak stav tísně dovršen, když bylo odňato vlastnické právo k nemovitostem pořízeným za účelem podnikání.

Ústavní soud zjistil, že dne 13. 5. 1991 byla stěžovatelovým synem podána žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 9. 1967 o prodeji nemovitostí v katastrálním území K. Nemovitosti byly prodány za Kč 120.225,75. Zjistil rovněž, že prodávající byla i manželka stěžovatele, která se účinnosti nedožila. V žalobě se konstatovalo, že "jsou dány důvody ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích".

Věc byla vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . Dne 22. 7. 1991 byla připuštěna záměna na straně navrhovatele, a to tak, že na místo původního navrhovatele vstoupil stěžovatel (č.l. 15). Petit byl změněn dne 15. 11. 1991 (č.l. 23). Ze spisu Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud též zjistil, že tento soud, jako soud prvého stupně, provedl rozsáhlé dokazování vztahující se zejména též ke stěžovatelem tvrzenému uzavření kupní smlouvy v tísni.

Rozsudek krajského soudu coby soudu odvolacího již není možno napadnout odvoláním. Takový rozsudek nabývá právní moci ve smyslu , tedy ex lege, doručením.

Dnem doručení se právní zástupkyně stěžovatele mohla s jeho integrálním zněním seznámit a uplatnit případně možnost podat proti němu dovolání, a to po celou dobu, v níž lhůta k dovolání běžela. K podání dovolání, jak výše uvedeno, není vyznačení doložky právní moci na rozsudku odvolacího soudu nutné ani právně relevantní. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, doložka právní moci "není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy", avšak je pouze "úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci" (viz nález

ze dne 20. 10. 1998).

Nevčasným zaznamenáním právní moci Okresním soudem v Ostravě tudíž nedošlo nejen ke "znemožnění realizace procesních práv" stěžovatelky, jak se mylně sama domnívá, ale ani k žádnému jejich ohrožení či omezení. Nemohlo proto ani dojít k porušeníy v , ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v ( Úmluvy je uveden v bodě I. stížnosti zjevně omylem).

Ústavní soud neshledal v postupu soudu porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, ani, pokud jde o porušení y, y a Úmluvy, tím, že soudy nezvaly v úvahu "celkové politické ovzduší, jaké existovalo v době uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí v podmínkách komunistického režimu", jakož i tíseň stěžovatele při uzavírání smlouvy (míněna zjevně, jak se podává z přiložené fotokopie rozsudku Krajského soudu v Ostravě, smlouva ze dne 12. 9. 1967).

Ve vztahu k "celkovému politickému ovzduší..." uvádí soud, že zákonodárce podmínil "zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony... nebo jinými protiprávními postupy..." tím, že takto bylo postupováno ad personam, nikoli tedy jaksi obecně, celkově. Dovolávání se celkového ovzduší je z hlediska uplatňování individuálních práv podle , nepřípadné. V souvislosti s tísní, které se stěžovatel rovněž dovolává, odkazuje Ústavní soud na argumentaci okresního a zejména krajského soudu a jejich argumentaci, jež tvrzení stěžovatele vyvrací, přejímá. Soud na tomto místě pouze připomíná, že sama kupní smlouva (č.l. 101, 102) je důkazem určitého zájmu prodávajících na prodeji nemovitostí.

Ústavní soud jen na okraj uvádí, že ke dni 12. 9. 1967, tedy ke dni uzavření této smlouvy, byl stěžovatel spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Již nežijící manželka stěžovatele byla podílovou spoluvlastnicí druhé poloviny ideální. Byť kupní smlouva byla uzavřena za trvání manželství, šlo o spoluvlastnictví podílové. Ke koupi došlo v roce 1947.

Stěžovatelovo tvrzení o tom, že by on "jako vlastník věci", nebýt tísně, neučinil právní úkon, jímž své vlastnictví převáděl na jiného, nutno brát, jako tvrzení účastníka řízení, na zřetel pouze ve vztahu k právnímu úkonu, který v roce 1967 činil on sám, k podílu, který tehdy vlastnil. (Tento právní názor není v rozporu s ustanovením věta druhá ).

Z výše uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost odmítnou jako zjevně neopodstatněnou podle ust. , ve znění pozdějších právních předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. října 2000 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu