Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 593/99

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za

účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.29 Ca 32/99-31, se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince

1999, tj. ve lhůtě stanovené v

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se

cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích

z a 2, a y

základních práv a svobod (dále ).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. ,

jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti,

bylo zjištěno následující:

Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998,

č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998,

č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem podle , o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení

uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V řízení

správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu

skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není.

Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca

32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení

o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí,

které se opírá o ustanovení ,

jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné

osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní

povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah

správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém

řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového

nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit

daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který

je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči

správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou

funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového

subjektu. Podle se rozhodnutími správních

orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož

i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění

a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle § 248 odst.

1 soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů,

která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo

právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst. 2

Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné

rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové

povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo

práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do

práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené

rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti

soudů vyloučeno.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl

navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno,

namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst.

3, a a 2 y. Poukazuje na

skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č.

se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní

přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto

přezkum přípustný není. V je

výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo

jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku,

že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních

prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy

měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle

přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l , ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při

svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu

a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do

ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se

u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat

zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou

úpravu části páté, hlavy druhé, Z ustanovení odst.

2 písm. e) plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou

vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §

250d odst. 3 předseda senátu usnesením řízení zastaví,

jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem

přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá

k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní

povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze

zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní

ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje,

aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a)

jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l , ve znění pozdějších předpisů, podal dne

27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména

na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní

stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol.

s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml.,

přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS

594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním

výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní

ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil,

že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje.

Dle ustanovení , ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna

2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (

,

III. ÚS 114/94,

,

III. ÚS 142/98

,

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248

odst. 2 písm. e)

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku

považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace

a aplikace dotčených ustanovení , a to

zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2

.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní

přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil

zejména v nálezech ve věci

sp. zn. III. ÚS 373/98

a III. ÚS

594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených

rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné

konstatovat následující:

Podle ustanovení a dalších přezkoumávají soudy

ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení se může

ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo

že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu

nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém

odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není

ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo

uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně

Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí)

řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí

proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména

i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň

naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.

Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení

právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že

skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen

za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní

ochrany, která je mu u v a 2 zaručena.

Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí

soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do

základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby

zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí

instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda

skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému

označení ručitele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. -31, z důvodu

porušení a 2 y, zrušit [ ,

odst. 3 písm. a) , ve znění pozdějších

předpisů].

K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného

rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1

Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu,

dle níž v případě uvedených ustanovení y o úpravu

samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu

ve věci vedené pod sp. zn.

Pl. ÚS 12/94

y

interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí

samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost

ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování

základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat

pouze v návaznosti na další ustanovení y základních práv

a svobod, y nebo mezinárodních smluv ve smyslu y,

která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž

porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil

i pro ustanovení y a y

(nález

sp. zn.

). Tato ustanovení, zjevně inspirována

čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc

v návaznosti na y prostor svobodného jednání

jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na

zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu

jednotlivce a státu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2000