Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 609/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. O., proti usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování pro ČR v Praze ze dne 31. 8. 1999, ČVS: ÚVV-32/20-216-98, a proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Vyšetřovatel Úřadu vyšetřování pro ČR v Praze v záhlaví označeným usnesením spojil trestní věc obviněných L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS ÚVV-32/20-216-98, s trestní věcí obviněných ing. Z. K., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-857/99, s trestní věcí obviněných V. M., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-260/98, s trestní věcí obviněných M. Č., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-511/99, s trestní věcí obviněných V. S., J. S., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-273/10-99, s trestní věcí obviněných O. O., L. K., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-457/203-99, s trestní věcí obviněných J. H., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-363/203-98, s trestní věcí obviněných P. V. (stěžovatele), L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-460/203-99, s trestní věcí obviněných Z. T., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-459/203-99 a s trestní věcí obviněných J. M., L. H. a E. P. C. L., vedenou pod ČVS: OVV-458/203-99, s tím, že nadále budou všechny trestní věci vedeny pod ČVS: ÚVV-32/20-216-97 (poznámka: ve všech případech se jednalo o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a 2 trestního zákona, spáchaný ve formě spolupachatelství).

Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že vyšetřovatel shledal existenci důvodů společného řízení podle § 20 odst. 1 trestního řádu a odkázal i na ust. § 23 odst. 3 tr. řádu v analogii s § 20 odst. 1 tr. řádu.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích zamítl stěžovatelovu stížnost proti citovanému usnesení vyšetřovatele Policie ČR jako nedůvodnou.

V odůvodnění tohoto usnesení především poukázal na to, že při trestním řízení proti stěžovateli vyšlo najevo, že pro stejnou trestnou činnost je stíhána rovněž L. H., a že tedy existovaly důvody pro spojení obou věcí. Krajský státní zástupce po přezkoumání věci (na základě výpovědi zaměstnance finančního úřadu, listinných důkazů a výsledků vyšetřování v dalších, již spojených věcech) dospěl k závěru, že mezi oběma věcmi je subjektivní (v osobě) i objektivní (ve věci) souvislost a že proto předpoklady ke spojení věcí ve smyslu ustanovení § 23 odst. 3 a § 20 odst. 1 trestního řádu v daném případě byly dány.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými usneseními byl porušen a d (dále jen " "). Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že ke spojení věcí může podle ustanovení § 20 a § 23 odst. 3 trestního řádu dojít toliko v řízení před soudem a nikoliv v přípravném řízení, neboť toto ustanovení spadá pod oddíl, nadepsaný "Pravomoc a příslušnost soudů" a ke spojení věcí by proto mohlo dojít až poté, co by byly u Krajského soudu v Českých Budějovicích podány příslušné obžaloby. Stěžovatel sice uznává, že - podle odborné literatury - ustanovení § 20 trestního řádu připouští jeho použití i v přípravném řízení, "ovšem toto společné řízení, jak je v cit. ustanovení uvedeno, je možné jen ohledně všech trestných činů téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí." V daném případě prý stěžovatelova údajná trestná činnost s případnými trestnými činy jiných osob nemůže souviset. Stěžovatel konečně namítl, že v trestním právu je použití analogie vyloučeno.

Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená usnesení zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Proto mu - z důvodu naplňování zásady minimalizace zásahů do pravomocí jiných orgánů - přísluší přehodnocovat a případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci toliko v těch případech, kdy shledá jejich protiústavnost. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. přiměřeně nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že vyšetřovateli a poté ani státnímu zástupci nepřísluší rozhodovat o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí. Opírá se přitom o dikci ustanovení § 23 odst. 3 trestního řádu ("...může soud spojit...") a také o skutečnost, že ustanovení § 20 a § 23 trestního řádu systematicky spadají do oddílu prvního hlavy druhé trestního řádu, nadepsaného "Pravomoc a příslušnost soudů".

K tomu Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 20 odst. 1 trestního řádu "o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná se společné řízení." Zákon tedy v této souvislosti výslovně používá pojmu "obviněný"; zároveň platí, že řízení před soudem je zahajováno až podáním obžaloby, resp. teprve podáním obžaloby přechází věc na soud (srov. § 180 a násl. trestního řádu). Stěžovatel se tedy dopouští omylu, jestliže tvrdí, že ke spojení věci může dojít jen v řízení před soudem a nikoliv již v přípravném řízení trestním, neboť v takovém případě by zákon musel používat pojem "obžalovaný" a nikoliv pojem "obviněný", jak je tomu v citovaném ustanovení. Přitom je zřejmé, že všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení trestním zásadně činí sám vyšetřovatel - kromě případů, kdy je podle zákona třeba souhlasu státního zástupce (§ 164 odst. 5 trestního řádu). Trestní řád však nestanoví, že v případě spojení věci rozhoduje namísto vyšetřovatele státní zástupce.

Kromě gramatické dikce ustanovení § 20 odst. 1 trestního řádu pro možnost společného řízení již v přípravném řízení trestním přesvědčivě hovoří i samotný smysl tohoto institutu, který spočívá v tom, aby celé trestní řízení (tzn. nejen řízení před soudem) probíhalo ekonomicky a účelně a aby - v konečné fázi - mohl soud lépe zhodnotit míru zavinění jednotlivých obviněných a lépe odstupňovat tresty v závislosti na konkrétním případu.

Jestliže stěžovatel poukazuje na ustanovení § 23 odst. 3 trestního řádu, je nutno mít na zřeteli, že se toto ustanovení vztahuje na rozhodování soudu o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí, "v nichž byly podány samostatné obžaloby". Je tedy zřejmé, že byť se toto ustanovení skutečně týká až řízení před soudem, nemůže nic změnit na obecnějším ustanovení § 20 odst. 1 trestního řádu, které společné projednání umožňuje (jak je uvedeno výše) i v přípravném řízení trestním. Vzhledem k tomu není relevantní ani systematické začlenění tohoto ustanovení pod oddíl "Pravomoc a příslušnost soudů". (Tento právní závěr ostatně připouští - byť v omezené míře - na str. 6 ústavní stížnosti i sám stěžovatel, byť se tím dostává poněkud do rozporu s vlastní předchozí argumentací.)

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že vyšetřovatel má právo rozhodovat v přípravném řízení trestním podle stávající právní úpravy. Pokud se tedy napadené usnesení vyšetřovatele dovolává analogie (podle § 23 odst. 3 tr. řádu v analogii s § 20 odst. 1 tr. řádu), činí tak nadbytečně, neboť o analogii použití zákona v tomto případě nešlo.

V tomto směru je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

K tvrzenému porušení y je - pro úplnost - nutno uvést, že i v souzené věci je myslitelné vyloučení věci ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 trestního řádu a že stěžovatel má právo v tomto směru podat příslušný návrh.

Stěžovatel dále namítá, že jeho trestná činnost nemůže souviset s případnými trestnými činy jiných osob a že prý společné řízení je možné jen ohledně všech trestných činů téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí.

V tomto směru však Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - s ohledem na své výše uvedené ústavní vymezení - mu nepřísluší přehodnocovat dokazování orgánů veřejné moci, jestliže mezi ním a vyvozenými právními závěry neshledá extrémní rozpor. V souzené věci se však o takový případ zjevně nejedná a jestliže orgány činné v trestním řízení dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi předmětnými trestními věcmi je subjektivní (v osobě) i objektivní (ve věci) souvislost - a že proto předpoklady ke spojení věcí byly dány - neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - tento právní závěr zpochybňovat. V této části tedy ústavní stížnost ve své podstatě směřuje pouze do oblasti přehodnocování dokazování orgánů činných v trestním řízení, což Ústavnímu soudu v tomto případě nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2000

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu