Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 700/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senát JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. R. M., proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 8. 2004, čj. 1 KZv 31/2004-596, a proti usnesení Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 22. 7. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), splňující i ostatní stanovené formální předpoklady a podmínky (, , ), napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými bylo rozhodnuto o spojení a vyloučení jeho trestní věci vedené původně pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be. Stěžovatel namítá, že tato rozhodnutí jsou nezákonná, jejich vydáním byla porušena ustanovení § 1, 2 odst. 1, 4, 5 a 13, § 20, § 23, § 134 odst. 1, 2, § 141 odst. 2 a § 147 trestního řádu a došlo jimi k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem ČR, když došlo k porušení jeho práv zakotvených v , a y, v , , , , , , 2 a , 3d (dále jen ""), v , a Všeobecné deklarace lidských práv, v a 3, a 3 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v a 3, , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že napadené usnesení policejního orgánu o spojení a vyloučení trestní věci bylo vydáno bez splnění zákonných podmínek pro takovýto postup, přičemž usnesení není řádně odůvodněno. Pokud se jedná o usnesení Městského státního zastupitelství v Praze stěžovatel namítá nesprávný výklad ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu státní zástupkyní, která dospěla k závěru, že proti usnesení policejního orgánu o spojení a vyloučení trestní věci není stížnost přípustná. Dále stěžovatel rozvádí námitky proti usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 5. 2004.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení orgánů veřejné moci zrušil.

Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující:

Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003, bylo proti stěžovateli a dalším čtyřem osobám zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 5. 2004, ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona. Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 22. 7. 2004 bylo podle § 20 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že trestní věc stěžovatele vedená pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be se slučuje s trestní věcí vedenou pod ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003 a současně se ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 trestního řádu vylučuje k samostatnému projednání. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že věc vedená pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be byla Policií ČR, Správou Jihomoravského kraje, SKPV, odborem hospodářské kriminality, postoupena ke spojení, neboť byla dána subjektivní souvislost této věci, tj. souvislost v osobě, proti které se vede více trestních řízení, s věcí vedenou pod ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003 a po vyhodnocení spojené trestní věci a zjištění, že jsou splněny podmínky ustanovení § 23 odst. 1 trestního řádu, byla věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tj. jako nepřípustná stížnost. Tento právní závěr státní zástupkyně odůvodnila tím, že pokud v případě rozhodování soudu o spojení a vyloučení trestních věcí podle § 20 a § 23 trestního řádu není stížnost přípustná, postupuje se v případě stejného rozhodování policejních orgánů a státních zástupců analogicky a stížnost proti takovýmto rozhodnutím tudíž není rovněž přípustná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y), není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Z důvodu naplňování zásady minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů je tedy Ústavní soud oprávněn přehodnocovat a případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci toliko v těch případech, kdy shledá jejich protiústavnost, tedy pouze tehdy, pokud by tyto orgány při svém postupu vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených lidských práv ( písm. d)y).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že bez zákonných podmínek bylo rozhodnuto o spojení a vyloučení jeho trestní věci a následně v nesprávně posouzené přípustnosti stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu.

K námitce stěžovatele, že zákonné podmínky pro spojení a vyloučení věci splněny nebyly, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že - s ohledem na své výše uvedené ústavní vymezení - mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí orgánu veřejné moci upravující procesní postup v průběhu vyšetřování, protože se jedná o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Jestliže policejní orgán dospěl k závěru, že mezi základní trestní věcí a jemu postoupené jiné trestní věci stěžovatele je subjektivní souvislost a podmínky pro spojení věcí jsou proto dány, neshledal Ústavní soud z ústavně právního hlediska žádný důvod tento právní závěr zpochybňovat. Stejné stanovisko se vztahuje k rozhodnutí o vyloučení věci. Pokud jde o zvolený procesní postup policejního orgánu, lze uvést, že tento není v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jedná se o jediný postup, kterým bylo možno formálně převzít postoupenou věc vedenou pro jiný skutek, pro který je stěžovatel stíhán a teprve poté bylo možné rozhodnout o vyloučení této věci k samostatnému projednání, a to z důvodů v napadeném usnesení policejního orgánu dostatečně rozvedených.

Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno vykládat restriktivním způsobem, v úvahu připadá pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení žádným způsobem odstranit. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí policejního orgánu, je třeba zdůraznit, že otázka spojení či vyloučení věci je otázkou procesně technickou, sledující urychlení řízení, případně tento postup přichází v úvahu i z jiných důležitých důvodů. Podstatnou skutečností je, že rozhodnutí podle ustanovení § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního řádu, byť i nabude právní moci, není rozhodnutím definitivním. Vadu, kterou by i případně bylo takovéto rozhodnutí zatíženo, lze v rámci probíhajícího přípravného řízení kdykoliv napravit obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to samotnými orgány činnými v tomto stadiu trestního řízení.

Ingerence Ústavního soudu do takovéhoto rozhodování orgánů činných v přípravném řízení trestním, tedy před pravomocným skončením věci, proto nepřichází v úvahu.

Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba přisvědčit námitce stěžovatele vztahující se k přípustnosti stížnosti proti předmětnému usnesení policejního orgánu. Státní zástupkyně stížnost podanou stěžovatelem (a dalším spoluobviněným) zamítla jako nepřípustnou podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu, ač za situace, kdy se s tímto rozhodnutím ztotožnila, měla postupovat podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

Podle ustanovení § 141 odst. 2 věta první trestního řádu lze "stížností napadnout každé usnesení policejního orgánu". Naproti tomu dle věty druhé citovaného ustanovení stížnost proti usnesení soudu a státního zástupce je přípustná jen v zákonem přesně vyjmenovaných případech, rozhodují-li tyto orgány v prvním stupni. Dle ustálené judikatury, i dle již prezentovaného právního názoru Ústavního soud (viz rozhodnutí sp.zn.

), není pochyb o tom, že podle ustanovení § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního řádu lze rozhodovat již v přípravném řízení trestním a nikoliv až v řízení před soudem. Nelze však ze skutečnosti, že policejní orgán postupoval podle ustanovení zařazených v hlavě druhé, oddílu prvním, trestního řádu, která upravují "Pravomoc a příslušnost soudů", dovozovat za použití analogie, že není-li proti stejnému rozhodnutí soudu stížnost přípustná, nepřichází opravný prostředek v úvahu ani tehdy, vydá-li shodné rozhodnutí policejní orgán, tj. analogicky užít zcela jiné ustanovení trestního řádu týkající se rozhodování soudu a státního zástupce. Analogie je ve vztahu k procesním ustanovením i v trestním řízení sice přípustná, ale toliko za situace, kdy ustanovení upravující konkrétní postup chybí, kterážto podmínka v daném případě splněna není. Trestní řád v ustanovení § 141 odst. 2 věta první přípustnost stížnosti proti usnesení policejního orgánu upravuje zcela jednoznačně, žádnou výjimku nepřipouští a pro analogii podle věty druhé téhož ustanovení není žádný důvod, interpretovat větu první analogií podle věty druhé ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu, jak učinila státní zástupkyně, nepřichází v úvahu.

Ústavní soud konstatuje, že státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí vycházela při aplikaci jednoduchého práva z právního názoru, se kterým se Ústavní soud neztotožňuje. Současně však v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí, sp.zn.

,

,

) Ústavní soud uvádí, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y. Nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod. O takový případ se v projednávané kauze nejedná. Státní zástupkyně v důsledků své interpretace ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu napadené rozhodnutí policejního orgánu věcně nepřezkoumala a stížnost stěžovatele zamítla jako nepřípustnou. Jak již bylo shora rozvedeno, postupovala tak ve vztahu k rozhodnutí procesního charakteru, které řeší toliko otázku, zda pro všechny skutky, pro které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, bude vyšetřování probíhat v rámci základní trestní věci či některý skutek bude vyšetřován samostatně. Nejedná se o rozhodnutí, které by nezvratitelným způsobem řešilo procesně technický postup při vyšetřování a změna tohoto postupu dle příslušných ustanovení trestního řádu není vyloučena. Především však rozhodnutí o spojení a vyloučení věci nezasahuje do žádného z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména rozsah obhajovacích práv stěžovatele v daném stadiu trestního řízení tímto rozhodnutím nebyl dotčen.

Pochybení při interpretaci práva proto není důvodem kasace ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze. Tento závěr je i výrazem zohlednění postulátu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci ve stadiu přípravného řízení trestního.

Námitkami stěžovatele týkajícími se usnesení o zahájení jeho trestního stíhání se Ústavní soud nezabýval, neboť proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle y a Úmluvy nedošlo a rovněž nedošlo ani k porušení jiných ústavně garantovaných práv a svobod v ústavní stížnosti stěžovatelem konkretizovaných.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné ( ).

V Brně dne 29. listopadu 2004

JUDr. Pavel Rychetský v. r.

předseda senátu