Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1181/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007 č. j. -142, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu dle ustanovení y ve spojení s d (dále jen "").

Stěžovatel nesouhlasí s přístupem odvolacího soudu k provedenému dokazování, konkrétně ke svědecké výpovědi V. Š., která má nezanedbatelnou vypovídací hodnotu při posouzení, zda si tento svědek byl vědom toho, že jede příliš vysokou rychlostí, kterou nebude moci inkriminovanou zatáčku bezpečně projet, dále ke znaleckému posudku a výpovědi znalce. Podrobně rekapituluje jednotlivé důkazy, přičemž zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud (soud prvního stupně) tyto důkazy a z nich učiněná skutková zjištění hodnotil. Má za to, že městský soud měl výpověď V. Š. jako celek považovat za věrohodný důkaz, anebo měl tuto výpověď jako celek hodnotit jako nevěrohodnou, a nikoli z ní zohlednit jen ty skutečnosti, které měly svědčit o tom, že svědek věděl, že vjíždí do zatáčky rychlostí, kterou ji nemůže bezpečně projet. Stěžovatel nesouhlasí ani se zjištěními, které soudy učinily z vypracovaného znaleckého posudku a z výpovědi znalce, a činí z nich vlastní skutková zjištění. Namítá, že v řízení provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by řidič vozidla překročil přiměřenou rychlost vědomě. Nebyly tak splněny předpoklady pro snížení pojistného plnění.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 11. 2002 č. j. -22 zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval po žalovaném částku 82.138,-Kč s přísl., která představovala neuhrazenou část pojistného plnění z pojistné smlouvy. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 č. j. -45 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 10. 2004 č. j. -64 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že závěr o tom, že řidič jel v daný moment vědomě nepřiměřenou rychlostí, je možné učinit až po zvážení všech okolností dopravní nehody, čímž se však odvolací soud nezabýval. Svůj právní závěr tak učinil na základě neúplných skutkových zjištění, tudíž v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud poté usnesením ze dne 4. 1. 2005 zrušil původně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 doplnil dokazování výslechem svědka, znaleckým posudkem, výslechem znalce a dalšími listinnými důkazy a dne 22. 11. 2006 vydal rozsudek, jímž opětovně žalobu stěžovatele zamítl. Vzal za prokázané, že stěžovatel jako leasingový nájemce tahače návěsu uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu dle ust. a násl. . Dne 27. 3. 2001 došlo k dopravní nehodě (vozidlo s prázdným návěsem při průjezdu pravotočivou zatáčkou se převrátilo na levý bok), při níž byla způsobena vedle škody na zdraví řidiče také škoda na vozidle. Žalovaná poskytla stěžovateli pouze částečné pojistné plnění s odkazem na bod 20 a bod 2 písm. d) Všeobecných pojistných podmínek, neboť šetřením dopravní policie bylo zjištěno, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla, který porušil a , o provozu na pozemních komunikacích , čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle Soud vyšel dále ze zjištění, že řidič vozidla projížděl pravotočivou zatáčkou rychlostí o 13,8 km/hod vyšší než byla v dané situaci rychlost přiměřená, že jde o zkušeného řidiče z povolání, který tentýž den jel stejnou trasu již podruhé, za bezvětrného počasí a po suché vozovce. Z těchto okolností vyvodil, že si řidič musel být vědom, že při rychlosti, kterou zatáčku projel, může dojít k převrácení vozidla, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde. Vědomě tak porušil své povinnosti a jeho vědomá nedbalost měla podstatný vlil na vznik pojistné události a žalovaná postupovala v souladu s pojistnými podmínkami, když své pojistné plnění přiměřeně snížila o 12,72 %.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

O dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení , rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 19. 3. 2009 č. j. -161, které odůvodnil tím, že napadenému rozhodnutí, které není v rozporu se závazným právním názorem, vyslovených v předchozím zrušujícím rozhodnutí, nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce.

Po přezkoumání napadeného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout meze vytyčené muu pro zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud není ve vztahu k nim soudem nadřízeným, který by tvořil vrchol jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. v nálezu

sp. zn.

(publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (y). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y a y. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud by s nimi sám nesouhlasil. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Nic takového v projednávaném případě nezjistil.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, obecné soudy se v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného ve zrušujícím rozsudku, zabývaly spornou otázkou, zda k porušení povinností zaměstnancem stěžovatele (řidičem havarovaného vozidla) došlo vědomě. Přihlédly tedy nejenom k závěru šetření dopravní policie o řidičem porušené povinnosti stanovené v zákoně o provozu na pozemních komunikacích, ale i ke všem ostatním okolnostem dopravní nehody, přičemž soud prvního stupně znaleckým posudkem zjišťoval, jaká rychlost byla za daných podmínek přiměřená. Své hodnotící úvahy oba soudy dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich závěr, že řidič vozidla vědomě porušil uloženou právní povinnost, když projel zatáčku sice povolenou, avšak - vzhledem ke zjištěným okolnostem - nepřiměřenou rychlostí, neboť si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí, má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, učiněných na základě řádně provedeného dokazování.

Postup odvolacího soudu v napadeném řízení tak nelze označit za svévolný či excesivní, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Odlišné hodnocení jednotlivých důkazů stěžovatelem a jeho vlastní skutkové závěry, z nichž vyvozuje, že nebyly splněny předpoklady pro snížení pojistného plnění, proto nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2009

Stanislav Balík

předseda senátu