Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2206/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel J. K., zastoupený JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3, proti průtahům v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. srpna 2009, domáhal podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), aby Ústavní soud rozhodl, že Vrchní soud v Praze tím, že předložil věc vedenou pod sp. zn. , resp. Úl 16/2009, Nejvyššímu soudu k posouzení vznesené námitky podjatosti, aniž by předtím ve věci podaných návrhů na určení lhůty rozhodl, porušil práva účastníků na spravedlivý (předvídatelný) proces podle , a d (dále jen " ") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze zakázal, aby v porušování tohoto práva pokračoval a přikázal mu, aby v řízení vedeném pod sp. zn. Úl 15/2009 a Úl 16/2009 neprodleně jednal. Dále stěžovatel navrhl, aby jeho právnímu zástupci byly přiznány náklady na jeho zastoupení v plném rozsahu, a to k tíži státu.

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1998 č. j. -83 (dále jen "usnesení městského soudu") ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999 č. j. -304 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Stěžovatel tvrdil, že mu usnesení odvolacího soudu nebylo řádně doručeno. Proto podal návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, které adresoval Městskému soudu v Praze, přičemž návrhem ze dne 1. července 2009 navrhl uložení povinnosti - vyvěšení usnesení městského soudu na úřední desku a návrhem ze dne 3. července 2009 navrhl uložení povinnosti odstranit dosavadní zbytečné průtahy a to tím, že se městskému soudu uloží povinnost doručit usnesení vrchního soudu stěžovateli.

Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [ y], k jehož pojmovému vymezení se Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil (viz kupříkladu nález ze dne 30. listopadu 1995,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Je jím pochopen tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení". Neodůvodněné průtahy v probíhajícím občanskoprávním řízení tomuto vymezení pak odpovídají.

Posuzuje-li pak Ústavní soud důvodnost tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, musí ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (srov. nález ze dne 4. června 2003

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 30, str. 281), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle y a Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech průtahy zpravidla nejsou nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (srov. nález ze dne 7. srpna 2007

sp. zn.

in http://nalus.usoud.cz).

Ze spisové evidence vedené Ústavním soudem vyplývá, že Ústavní soud se posouzením doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli několikrát zabýval, přičemž námitky stěžovatelem vznesené neshledal důvodnými. V usnesení ze dne 8. března 2005

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že: "Z obsahu napadených rozhodnutí i z předchozích procesních úkonů stěžovatele je nesporné, že mu usnesení o prohlášení konkursu doručeno bylo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož, vykazuje-li doručení soudní písemnosti odchylky od řádného doručení písemnosti podle procesního předpisu, lze nápravu sjednat i jinak než pouze opětovným doručením písemnosti, vždy ovšem jen tak, aby práva účastníka nebyla poškozena. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na stěžovateli známé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, čj. - 2238, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dalším dovolání stěžovatele v téže věci a kde se tento soud podrobně a ústavně konformně s celou věcí vypořádal".

V usnesení ze dne 16. února 2006

sp. zn.

pak Ústavní soud uvedl: "Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k námitce stěžovatele stran pochybení konkursního soudu při vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu se již soudy v předchozích řízeních vyjadřovaly, tím méně je na Ústavním soudu, aby skutková tvrzení stěžovatele opakovaně ověřoval a přehodnocoval předchozí závěry obecných soudů".

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není soudům nadřízenou instancí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení a v této souvislosti zjistit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv.

Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do práv stěžovatele ve smyslu výše uvedeného v posuzovaném případu nedošlo. Jak bylo zjištěno, obecné soudy, včetně Ústavního soudu, se návrhy stěžovatele podanými v souvislosti s tvrzeným nedoručením usnesení odvolacího soudu stěžovateli několikrát zabývaly a opakovaně své názory vyjádřily ve svých rozhodnutích. Pokud pak Vrchní soud v Praze, s ohledem na všechny okolnosti případu, tj.návrhy stěžovatele na doručení usnesení odvolacího soudu a vznesené námitky podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, podáním ze dne 21. července 2009 předložil spis Městského soudu v Praze sp. zn. k rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze Nejvyššímu soudu, neboť je toho názoru, že s ohledem na dříve vznesenou námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, o níž dosud nebylo rozhodnuto, nelze rozhodnout ani nově napadlé věci pod sp. zn. Úl 15/2009 a Úl 16/2009, nelze v tomto postupu spatřovat žádné pochybení. Za dané procesní situace postup Vrchního soudu v Praze odpovídá složitosti věci a Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho postupu jakkoliv v dané fázi řízení zasahovat. Rovněž je třeba poznamenat, že je

zcela na vůli stěžovatele, jaké procesní návrhy k uplatnění svého práva zvolí a pokud je těchto návrhů více a spolu kolidují, je třeba s tím nést spojené následky, tj. vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Vrchní soud v Praze postupoval dle názoru Ústavního soudu zcela v mezích daných mu y a jeho postup není ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti ( y a Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z výše vyložených důvodů proto nezbylo, než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§ 29 a § 30 odst. 1), lze dodat, že Ústavní soud může tuto náhradu stěžovateli přiznat, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta ( ). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení postupovat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu