Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 38/06

Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, č. j. -172, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, č. j. -126,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby blíže specifikovaného souboru nemovitostí a rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, předmětnou žalobu podal poté, co jako úpadce, v jehož vlastnictví se dražený soubor nemovitostí nacházel, zjistil, že dražba proběhla v rozporu se zákonem, neboť dražební vyhláška nebyla uveřejněna na předmětu dražby ani na úřední desce ÚMČ Praha 9 - Horní Počernice. Vzhledem k tomu získaná cena neodpovídala podle stěžovatele hodnotě draženého majetku, neboť při řádném zveřejnění majetku by byla dozajista vyšší. To mělo mít podle názoru stěžovatele za následek poškození konkursních věřitelů i samotného stěžovatele jako vlastníka dražených nemovitostí. Městský soud v Praze však žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován k podání příslušné žaloby. Stěžovatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, pozbyl oprávnění nakládat s majetkem spadajícím do podstaty, když toto oprávnění přešlo na správce podstaty. Proto nemůže být stěžovatel jako úpadce aktivně legitimován k podání příslušného návrhu. Aktivní legitimaci pak podle obecného soudu stěžovatel postrádá i podle , o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen ""), právo na soudní a jinou právní ochranu podle y, právo na rovné postavení v řízení podle y, právo na spravedlivý proces podle y a právo, aby nikomu nebyla působena újma pro uplatňování základních práv podle y.

Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je s prohlášením konkursu na majetek úpadce spojen ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází z úpadce na správce podstaty. Podle stěžovatele však právní předpisy úpadci nezakazují, aby činil ohledně majetku patřícího do podstaty právní úkony. Prohlášením konkursu nedochází ke změně vlastnického práva, úpadce ani neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti. Právní úkony ve smyslu ustanovení věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání nelze považovat za neplatné, ale spočívají na tzv. relativní bezúčinnosti; jde tedy o právní úkony platné, které však nemají sledované účinky pouze vůči konkursním věřitelům, avšak vůči ostatním osobám zůstávají zachovány. Protože právní úprava podle stěžovatele úpadci nebrání v nabývání nebo pozbývání vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem, jsou s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení neúčinné jen takové právní úkony úpadce, které poškozují konkursní podstatu, a tím zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z úpadcova majetku. V posuzovaném případě tedy nelze podle názoru stěžovatele považovat žalobní návrh a jeho postavení z hlediska nedostatku aktivní legitimace, když je z důkazů provedených soudem prvního stupně jasně prokázáno, že provedení dražby bylo realizováno v rozporu se zákonem a zrušení dražby s ohledem na její výnosnost není v rozporu se zájmy věřitelů.

Dále stěžovatel namítl, že pokud se obecné soudy odvolávají i na nedostatek aktivní legitimace z hlediska zákona o veřejných dražbách, přičemž odkazují na § 3 tohoto zákona, jenž do okruhu osob, které nemohou být účastníky dražby, řadí také osobu úpadce, je tento výklad mylný. Toto ustanovení se totiž podle stěžovatele vztahuje na osoby dražitelů, tedy ty osoby, které chtějí dražený majetek získat do vlastnictví.

Konečně stěžovatel namítl, že obecné soudy se doposud nevypořádaly s tím, zda nastaly účinky prohlášení konkursu v důsledku nevyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, a tedy zda stěžovatel je skutečně v postavení úpadce.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle v soudním rozhodování, obecné soudy navíc popřely práva vlastníka na ochranu majetku. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a stěžovateli, resp. právnímu zástupci, přiznal náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která byla stěžovatelem v souladu s ust. k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle již ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se Ústavní soud v daném případě zabýval tím, zda výklad příslušných norem jednoduchého práva provedený obecnými soudy, který se promítl v jejich právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv, na která stěžovatel odkázal v ústavní stížnosti. Jinak řečeno, pokud obecné soudy založily svůj závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele na základě interpretace § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, resp. § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, Ústavní soud zkoumal, zda takovým výkladem soudy neporušily ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.

Z pohledu ochrany základních práv představuje zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce, omezení vlastnického práva úpadce, které požívá ochrany podle y. Takové omezení musí být stanoveno zákonem, sledovat legitimní cíl a zachovávat vztah proporcionality. Výklad tohoto ustanovení, které stanoví meze základního práva, pak musí splňovat podmínku stanovenou v y, tj. musí být šetřeno podstaty základního práva a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Jinak řečeno, přechod oprávnění nakládat s majetkem z úpadce na správce podstaty přirozeně nezbavuje úpadce vlastnického práva, ale představuje zákonem aprobované omezení vlastnického práva úpadce s majetkem právně disponovat, byť pod sankcí nikoliv absolutní neplatnosti právních úkonů týkajících se majetkových dispozic, ale neúčinnosti vůči věřitelům.

Toto hmotněprávní omezení dispozičního oprávnění úpadce pak má rovněž odraz i v procesní rovině, a to na základě ust. § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce podstaty nebo proti správci. Jinak řečeno, zákon o konkursu a vyrovnání podobně jako limituje dispoziční komponentu vlastnického práva úpadce, představuje také základ pro omezení práva na soudní a jinou právní ochranu podle y.

Pokud proto obecné soudy v projednávaném případě dospěly k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní věcnou legitimaci k žalobě na určení neplatnosti veřejné dražby, nedopustily se stěžovatelem tvrzeného porušení vlastnického práva či práva na soudní a jinou právní ochranu. Naopak jejich výklad a aplikace norem jednoduchého práva se pohybuje v mezích ústavněprávní ochrany, resp. v přípustných mezích omezení základních práv podle y.

Ostatně závěry obecných soudů jsou rovněž v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR R 52/1998, bod XXIII), podle které "pro osobu úpadce bezprostředně plyne závěr [...], že aktivně věcně legitimovaný k podání žaloby není (jako nositel vlastnického práva nemůže toto právo po dobu trvání konkursu realizovat nikoliv pro procesní překážku, nýbrž proto, že v rovině práva hmotného pozbyl práva s majetkem podstaty nakládat)".

Napadená rozhodnutí pak nelze považovat ani za projev libovůle, jímž by došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí se naopak podává, jaké skutečnosti měly soudy za pro prokázané, jaké právní normy na skutkový stav aplikovaly a k jakým právní závěrům dospěly. To se týká také námitek stěžovatele stran pochybení konkursního soudu při vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k této námitce se již soudy v předchozích řízeních vyjadřovaly, tím méně je na Ústavním soudu, aby skutková tvrzení stěžovatele opakovaně ověřoval a přehodnocoval předchozí závěry obecných soudů.

Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Za takové situace s ohledem na výsledek řízení nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu