Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 708/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. S.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2004, čj. - 2247, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, čj. - 304, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, čj. - 83, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel, s odvoláním na porušení a 4, , a 3 a d (dále jen ""), včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, čj. - 83, byl na majetek stěžovatele, jako dlužníka, prohlášen konkurs a došlo k ustanovení správce konkursní podstaty. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 1999, čj. - 304, shora označené usnesení městského soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 8. 2004, čj. - 2247, dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu odmítl jako opožděné a dovolací řízení proti usnesení městského soudu zastavil.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu nebylo nikdy doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na jeho majetek, neboť skutečnost, že nahlédl do spisu, nemůže nahradit platné doručení. V průběhu konkursu je správcem konkursní podstaty údajně rozkrádán jeho majetek, proto konkursní řízení neplní svůj zákonný účel. Stěžovatel vytkl průběhu konkursu i další nedostatky, protože, přes jeho návrhy, nedošlo k vyrovnání s dlužníky. Navrhl rovněž vydání předběžného opatření, které by zamezilo dalšímu rozprodeji věcí v rámci konkursní podstaty. Konečně navrhl přiznat svému právnímu zástupci náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

K žádosti Ústavního soudu o vyjádření, podle , 4 , o Ústavním soudu (dále jen ""), uvedl Městský soud v Praze, že sice v průběhu doručení rozhodnutí o prohlášení konkursu došlo k jistým pochybením (rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno bez referátu soudu), z obsahu spisu je však zcela nepochybné, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno a stěžovatel se dokonce proti němu odvolal. Ve spisu jsou navíc založeny dokumenty, v nichž stěžovatel sám převzetí usnesení o prohlášení konkursu potvrzuje.

Vrchní soud v Praze plně odkázal na své, ústavní stížností napadené, rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR v podrobném vyjádření odmítl důvody ústavní stížnosti, odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, poukázal na to, že převážná většina důvodů ústavní stížnosti se týká probíhajícího konkursního řízení, se kterým ovšem napadená rozhodnutí sama o sobě nemají nic společného. Stěžovatelovy argumenty stojí, podle Nejvyššího soudu ČR, na neudržitelném stanovisku, že vykazuje-li doručení soudní písemnosti odchylky od řádného doručení písemnosti podle procesního předpisu, lze nápravu sjednat jen a pouze opětovným doručením písemnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svůj právní názor, podle něhož "tím, že v řízení před soudem byl na majetek subjektu, který je v úpadku, prohlášen konkurs, není dotčeno právo svobodného podnikání, které, podle y, znamená pro každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně, nikoli ve formě závislé práce. Právo svobodně se rozhodnout o využití svých schopností však neznamená, že při této činnosti není subjekt nijak omezen. Naopak, své právo svobodného podnikání může realizovat jen v hranicích daných právním řádem. Hranicí, vymezující prostor pro svobodné podnikání, je i právní úprava konkursu a vyrovnání a její aplikace na konkrétní situace" (viz usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 351). Tímto právním názorem se Ústavní soud řídí i v přezkoumávaném případě.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo dou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.).

Uvedený právní názor se aplikuje plně i na tuto věc. Z obsahu napadených rozhodnutí i z předchozích procesních úkonů stěžovatele je nesporné, že mu usnesení o prohlášení konkursu doručeno bylo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, podle něhož, vykazuje-li doručení soudní písemnosti odchylky od řádného doručení písemnosti podle procesního předpisu, lze nápravu sjednat i jinak než pouze opětovným doručením písemnosti, vždy ovšem jen tak, aby práva účastníka nebyla poškozena. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na stěžovateli známé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, čj. - 2238, v němž Nejvyšší soud ČR rozhodoval o dalším dovolání stěžovatele v téže věci a kde se tento soud podrobně a ústavně konformně s celou věcí vypořádal.

Další argumenty stěžovatele nesměřují proti napadeným usnesením, ale týkají se nezákonností, ke kterým, podle jeho tvrzení, došlo v průběhu konkursního řízení. O těchto aspektech ústavní stížností ovšem Ústavní soud nemůže rozhodovat, protože je vázán petitem stížnosti, která brojí jen proti zde označeným rozhodnutím obecných soudů.

Pokud jde o návrh stěžovatele na přiznání úhrady nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ustanovení . Podle tohoto ustanovení hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž, v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení ( cit. zákona). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení není, ve smyslu , automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 200)].

Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.

Na základě shora uvedených skutečností odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu