Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 384/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2022 č. j. -256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. -203 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018 č. j. -161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména a 2d.

Z ústavní stížnosti se podává, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. -83 ze dne 20. 10. 1998 byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. -304 ze dne 29. 7. 1999 toto rozhodnutí potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 12. 8. 2004 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. -304 odmítnuto pro opožděnost. Stěžovatelova ústavní stížnost byla následně usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2005 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. 5. 2011 bylo druhé stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. -304 odmítnuto pro opožděnost. Stěžovatelova ústavní stížnost byla následně usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 10. 2011 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 21. 3. 2019 bylo třetí stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. -304 odmítnuto pro opožděnost.

Dne 21. 5. 2013 podal stěžovatel proti usnesení vrchního soudu č. j. -304 žalobu pro zmatečnost, kterou městský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro opožděnost. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí v relevantní části potvrdil a Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Svá rozhodnutí soudy postavily na tom, že usnesení vrchního soudu č. j. -304 bylo stěžovateli doručeno již dne 13. 8. 1999, přičemž jde-li o důvod zmatečnosti podle , u nějž je žalobu pro zmatečnost možné podat nejpozději do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, tak usnesení vrchního soudu č. j. -304 nabylo právní moci dne 18. 8. 1999.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že doložka právní moci na usnesení vrchního soudu č. j. -304 nebyla vyznačena správně, neboť toto usnesení nebylo doručeno všem účastníkům řízení, které zákony za účastníky považuje, konkrétně věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky do konkursního řízení. Stěžovatel k tomu navrhoval provést dokazování, tyto návrhy však soudy pominuly. Místo toho soudy argumentovaly předešlými rozhodnutími ve věci, v nichž bylo uvedeno, že předmětné usnesení již nabylo právní moci. Tím však ignorovaly, že stěžovatel předložil nové důkazy a nová tvrzení.

Dále stěžovatel namítá, že podle se řízení o žalobě pro zmatečnost přeruší, bylo-li proti napadenému rozhodnutí podáno též odvolání. Jde o obligatorní postup, který soudy v této věci nedodržely.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel považuje za zcela nepřezkoumatelné, neboť vůbec nezodpovídá právní otázky, které stěžovatel vznesl. Nadto Nejvyšší soud chybně posoudil otázku podjatosti. Stěžovatel namítl podjatost soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o dovolání, neboť tito soudci již ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. rozhodovali ve smyslu .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V posuzované věci soudy vyšly z toho, že usnesení vrchního soudu č. j. -304 nabylo právní moci dne 18. 8. 1999, neboť bylo doručeno navrhovatelům konkursu, správci konkursní podstaty i stěžovateli. Tomuto závěru pak odpovídá nejen vyznačená doložka právní moci, nýbrž i opakovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Vzhledem k uvedenému považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za z ústavního hlediska dostačující, když by bylo ve zřejmém rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by se tato již opakovaně vyřešená otázka znovu otevírala, soudy náhle (již v době podání žaloby pro zmatečnost, tedy před deseti lety, s odstupem čtrnácti let) zaujaly opačný výklad podmínek nabytí právní moci usnesení o odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu a následně snad prováděly za tímto účelem dokazování. Jde o rozhodnutí z minulého století, je na něm vyznačena doložka právní moci a otázku doručení (subjektům odlišným od stěžovatele) stěžovatel řeší jen za tím účelem, aby se s odstupem mnoha let domohl meritorního přezkumu předmětného usnesení, a to zcela proti smyslu předpisů stanovující lhůty k uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků.

Právě uvedené pak platí i pro námitku, že soudy řízení o žalobě pro zmatečnost nepřerušily z důvodu, že stěžovatel podal dovolání. Stěžovatelova argumentace je pouze podústavní, přičemž odůvodnění soudů, že k takovému postupu nebyl za situace, kdy šlo již o třetí dovolání proti témuž rozhodnutí (a dvě předchozí byla odmítnuta pro opožděnost), důvod, z ústavněprávního hlediska obstojí a stejně tak obstojí i vysvětlení Nejvyššího soudu, proč podání dalšího dovolání nemělo vliv na běh lhůty k podání žaloby pro zmatečnost.

Konečně, Nejvyšší soud se ústavně konformně vypořádal i s námitkou podjatosti. Pokud některý z členů senátu rozhodoval o odmítnutí dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení vrchního soudu č. j. -304 pro opožděnost, neznamená to, že vydal žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí ani že věc projednával ve smyslu . Smyslem ostatně je zabránit tomu, aby o pochybení soudu rozhodoval tentýž soudce, který se tohoto pochybení měl dopustit (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 17. 12. 2019), k čemuž zde nedošlo. Podstatou žaloby pro zmatečnost nebylo pochybení Nejvyššího soudu, resp. soudců, kteří rozhodovali o stěžovatelově dovolání. Odmítnutím opožděného dovolání pak nedochází ani k potvrzení napadeného rozhodnutí jako správného. Není navíc pravda, jak tvrdí stěžovatel, že by tento výklad činil slova "nebo věc projednávali" v nadbytečnými, jelikož k naplnění této podmínky může dojít i jinak než vydáním napadeného rozhodnutí či odmítnutím opožděného mimořádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2023

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu